Z průzkumu společnosti Ipsos-MORI, který odpovídá asi 75 procentům obyvatel EU, vyplývá, že ve prospěch hlasování se staví 45 procent dotázaných občanů Belgie, Francie, Německa, Maďarska, Itálie, Polska, Španělska a Švédska, přičemž třetina z nich by v takovém případě hlasovala pro vystoupení z EU.
Míra nesouhlasu s EU se přitom stát od státu výrazně liší. V Itálii a Francii se pro vystoupení z EU vyslovilo 48, resp. 41 procent, zatímco v Polsku nebo Španělsku, které se nyní stane terčem unijních sankcí za „nedodržování fiskální politiky“, jen 22, resp. 26 procent.
Takřka polovina dotázaných (mimo Velkou Británii) má za to, že Britové v nadcházejícím referendu rozhodnou o vystoupení své země z EU. Je zajímavé, že v samotné Británii v takový výsledek věří jen 35 procent lidí, přičemž „síly“ jsou před referendem takřka vyrovnané. Celých 48 procent dotázaných v průzkumu má navíc za to, že případný Brexit vyvolá dominový efekt a ve stopách Británie se vydají i další země.
Při současné politice Bruselu – především v otázkách řešení migrační krize nebo unijní integrace – budou odstředivé tendence zřejmě jen sílit, což se odráží i v ČR: Unii důvěřuje už jen třetina občanů, což je nejméně od našeho vstupu do EU. Někdejší polský premiér a aktuálně unijní prezident Donald Tusk už nad jednotnou EU zlomil hůl: „Musíme přiznat, že sen o evropském státu s jednotným zájmem, jednotnou vizí, byl jen iluzí,“ zatímco ve skutečnosti nyní Unie čelí „skutečně riskantní a ošidné“ situaci.
To George Friedman, donedávna šéf americké „soukromé“ CIA, agentury Stratfor, má za to, že se EU ve skutečnosti už rozpadla. „Evropská unie může existovat jen tehdy, pokud má společnou politiku. Nelze však mít společnou politiku pro Evropu, která je rozdělená na jižní státy s více než dvacetiprocentní nezaměstnaností, Německo, které má nezaměstnanost pod pěti procenty, východ Evropy posedlý Rusy a zbytek, který se o Rusko nestará. Evropa se nedokáže shodnout ani na tom, co bude dělat s migranty. Má několik možností, může uprchlíky přijmout, může je odmítnout, nebo je mohou přijmout jen některé země. Zatím ale nedošlo k žádnému konsensu. Není to tedy tak, že by se Evropa teprve rozpadala, ona už se rozpadla. Jak můžete mít stejnou ekonomickou politiku pro Německo i pro Itálii? Nesnažte se hledat řešení, kde žádné není, protože základní koncept byl iracionální.“
Uchování EU je s ohledem na americké dějiny žádoucí
Právě podle Friedmana je evropská integrace původně americký nápad z poválečných let, nicméně za současných trendů v EU bude velmi složité udržet NATO alespoň ve stavu, v jakém se aktuálně nachází. „Pokud se tak stane, směřování německé zahraniční politiky je velkou neznámou, stejně jako je velkou neznámou Rusko. Německo je mocné s neznámými úmysly. Rusko je ekonomicky křehké, ale vojensky zřejmě mocné. A Francie a Británie si navzájem příliš nedůvěřují a nemají ani zdroje, aby jednaly nějak rozhodně. Situace sice není stejná jako v letech 1914 nebo 1938, ale konfigurace států zdá se být povědomá,“ míní Friedman. „Z amerického hlediska je to nejhorší možný scénář. Německo se vymanilo ze zadržování, a to ne ze své vůle, ale kvůli selhání EU. Rusko, namísto aby čelilo jednotné alianci, stojí proti fragmentovaným a rozhádaným evropským státům. A Spojené státy znovu řeší starou otázku, zda mají přestat zkoušet řídit Evropu a nechat ji jejímu osudu, nebo zda mají být dál zúčastněné prostřednictvím NATO, což ale pro USA přináší více starostí než zisků.“ (…) „Svět, který vznikl ve 40. letech minulého století, se rozpadá. Evropa tvořená oddělenými národními státy byla pro USA nebezpečným místem. Uchování Evropské unie je s ohledem na americké dějiny žádoucí. Možná to může být žádoucí i z pohledu evropských dějin. To ale neznamená, že uchována být může.“
Největší světová konzultační agentura zaměřená na politická rizika, Eurasia Group, pro letošní rok předpověděla v první řadě právě oslabování transatlantického partnerství, které „už nehraje rozhodující roli při řešení žádné z hlavních priorit Evropy“, přičemž ruská intervence na Ukrajině a konflikt v Sýrii „odhalí rozdíly mezi USA a Evropou“, jejichž cesty se „budou stále více rozcházet“.
Podle Eurasia Group se přitom hlavní státy Unie začnou z různých důvodů obracet k Rusku a Číně. „Evropa je rozdělená, zranitelná a sotva se drží. Národní vlády jdou každá jiným směrem,“ shrnula už na počátku roku studie EG. A odstředivé tendence jsou podle ní jasně patrné na příkladu tří předních evropských zemí: Francie, Německa a Británie, které hledají nové partnery se shodnými zájmy.
Paříž je nakloněna alianci s Moskvou, protože za největší hrozbu pro celý kontinent považuje terorismus, s čímž úzce souvisí válka v Sýrii. Londýn se z ekonomických důvodů obrací k Pekingu, neboť Británie potřebuje zahraniční investice pro rozvoj infrastrukturních projektů, tedy peníze, které se při nastavené politice finančních škrtů hledají jinde jen těžko. A Berlín sice oficiálně dál považuje své vztahy s Moskvou za poškozené ukrajinskou krizí, ale, jak upozorňuje třeba německý Tagesspiegel, vysílá do Ruska ve skutečnosti více politiků a podnikatelů než jakákoli jiná země. Ekonomický magazín Wirtschaftswoche k tomu navíc připomíná, že vzájemný obchod mezi oběma zeměmi v důsledku evropských sankcí sice oficiálně poklesl na 21 miliard eur, v Rusku ale nadále zůstává 80 procent německých firem, které se navíc naučily sankce obcházet, a to například prostřednictvím společné produkce s ruskými partnerskými firmami nebo investicí do ruských podniků. Podobně, tedy přímými investicemi a společnými podniky obcházejí sankce také italské firmy, které se soustředí na oblast zemědělství a potravinářství, nemluvě o tom, jak na ruských trzích vydělávají hedgeové fondy. Nepřekvapí proto, že 35 procent Němců je pro úplné zrušení sankcí proti Rusku, zatímco dalších 36 procent by je alespoň zmírnilo. A francouzský parlament rovnou překvapivě schválil (pro vládu nezávaznou) výzvu ke zrušení protiruských sankcí. Německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier shrnuje: „Jsme si vědomi, že odpor vůči prodloužení sankcí proti Rusku uvnitř EU roste, a ve srovnání s loňskem bude těžší dosáhnout jednotné pozice.“ A s ohledem na postup německých firem pokrytecky ujišťuje: „Bez ohledu na těžkosti o jednotu ale budeme usilovat.“
Už zmíněný Tagesspiegel k tomu podotýká, že německé delegace v Rusku už vůbec nepožívají obrat „anexe Krymu“, nicméně právě anexe Krymu byla důvodem k vyhlášení sankcí proti Rusku. A pokud trvá anexe, bylo by pro EU zrušení sankcí přiznáním prohry, a tak sankce podle všeho zůstanou, nové se přijímat nebudou, EU si tím uchová tvář, na pohled i soudržnost a zdání jednoty zahraniční politiky, a ti, kdo o to budou mít zájem, budou s Ruskem obchodovat dál, jen „jinými prostředky“, při současné snaze svalit vinu za rostoucí protiunijní nálady na Rusko a jeho propagandu… Uchování tváře. Ale před kým?
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
