Z hlediska „hladkého chodu“ celé oblasti ještě totiž zbývá dořešit několik zásadních a vzájemně propojených konfliktů. K nim kromě Sýrie patří „tradičně“ Palestina a vedle ní namátkou souboj o vliv v Iráku nebo pokračující saúdská agrese proti Jemenu a tamní výsledná humanitární katastrofa... A tyto problémy se kromě Ruska týkají především USA, Turecka, Íránu, Saúdů… a samozřejmě Izraele.

Izraelský premiér Benjamin „Bibi“ Netanjahu na domácí scéně čelí obžalobě z korupce, přičemž obvinění hrozí i jeho rodině. Na mezinárodní scéně se mu pro změnu zatím nepodařilo dotlačit Spojené státy k naplnění jeho oblíbené vize „proxy“ války proti Íránu, a v rámci syrské války byl coby sousední stát, který dokonce anektoval část syrského území, „vyšachován“ na její okraj. Není sice zcela jasné, zda je současná Netanjahuova politika vedena spíš snahou odvrátit pozornost izraelské veřejnosti od své vlastní zkorumpovanosti, nebo zda má opravdu nějakou uchopitelnou představu o budoucím izraelském vlivu v Sýrii, v každém případě ale platí, že se rozhodl pro nebezpečnou hru.

Izraelské bombardéry útočí na Sýrii takřka denně. Bez ohledu na různé proklamace Rusko, které se snaží udržovat s Izraelem přijatelné vztahy, při izraelských náletech neaktivuje protivzdušné systémy S400, což značí, že na rozdíl od svých vlastních základen nebrání syrské cíle, které Izrael z různých důvodů považuje za skutečnou, ale většinou spíš jen domnělou hrozbu. Je samozřejmě podivné, že Izrael už jen v letech 2006 až 2010 porušil libanonský vzdušný prostor více než sedmtisíckrát, a ve stejném rytmu, tedy několik a přeletů, ať už průzkumných nebo útočných týdně, pokračuje i v současnosti. Ten nenáviděný Hizballáh, který už je součástí libanonského establishmentu, podle Izraele a jeho myšlenkových souputníků nechce nic jiného, než „zničit Izrael“ a má být z Íránu pro tento účel adekvátně po „zuby vyzbrojený“, přitom na izraelská bojová letadla neodpálil jedinou raketu… V logice izraelského „narativu“ cosi skřípe. Ale nešť, netřeba si zahrávat s nálepkou „antisemitismu“ jen kvůli snaze najít realitu v izraelské politice.

Při zatím posledním náletu na Sýrii byla izraelská průzkumná letadla zahnána syrskou raketovou palbou, načež přiletěly stíhačky a zničily syrskou protivzdušnou baterii. Syrská strana prý jedno z letadel zasáhla, ale nikdo jiný tuto informaci nepotvrdil. Ruské velení v Sýrii celý útok jen „odmlčelo“. Při své zatím poslední cestě do Moskvy Netanjahu vysvětlil Vladimiru Putinou, že Izrael nebude nečinně přihlížet posilování íránského vlivu v Sýrii, a požadoval, aby Rusko zakročilo. Dostalo se mu na jedné straně pochopení, na straně druhé odmítnutí. Maximum, co si Netanjahu z Moskvy odvezl, byl příslib, že se íránské jednotky nepřiblíží k syrským, Izraelem anektovaným Golanským výšinám na nějakých deset -- byť se objevily zprávy i o čtyřech desítkách -- kilometrů.

Írán je aktuálně asi tím největším spojencem spojence Ruska na Blízkém východě, který nejenže významně přispěl k porážce Daeše a dalších fanatických džihádistů v Sýrii a Iráku, ale nachází společnou řeč (přinejmenším v kurdské otázce) i s Tureckem coby členem NATO a s Ruskem plánuje společné dodávky zemního plynu do Evropy, která pro změnu hodlá „dobýt“ tamní obrovský a – americkými sankcemi dekády blokovaný – trh. Představa, že by Rusko „obětovalo“ takto významného spojence jen kvůli tomu, že si to přeje zkorumpovaný izraelský premiér, jehož budoucnost je krajně nejistá, prostě „nefunguje“. Otázkou je, jak se postoj změní v situaci, kdy se „kormidla“ v Izraeli chopí někdo z původní ruské židovské komunity, ale nepředbíhejme…