Asi většina z nás někdy už byla na nějakém orientálním bazaru. A něco se nám tam zalíbilo. Třeba krásný peršan. To se člověk neudrží a zeptá se obchodníka na cenu, ten je už připravený a nastřelí cifru násobně převyšující jeho skutečné požadavky, zákazník navrhne svou představu, obchodník zalomí rukama, že přece nechce zbankrotovat, a prohlásí, že už tak cenu snížil, protože zákazník je přece „jeho přítel“, zákazník odchází, obchodník vybíhá za ním a zve ho na čaj nebo kávu, potažmo ho seznamuje i s celou rodinou, přičemž se cena dál snižuje a po hodině nebo dvou obchodník naoko vzdychne, mávne rukou, jako že se vzdává: „Tak dobře, vezmi si ten koberec za XY, nic na tom sice nevydělám, ale to nevadí, protože jsi můj přítel.“ Obchod je dojednán. Prodejce má svůj plánovaný zisk včetně mastné marže, zákazník má dobrý, byť klamný pocit, že se nenechal okrást… a všichni jsou šťastní. Vzpomínka z dovolené. Přátelé na věky.
Takhle nějak probíhal i summit mezi EU a Tureckem, až na to, že na dojednání kšeftu činovníci EU potřebovali dvanáct hodin. A ano, rozdíl byl i v tom, že to EU v roli zákazníka pozvala tureckého obchodníka na oběd, čaj a pak i večeři. Ale hlavně, nekupoval se žádný koberec, naopak, zástupci „humanistické“ Evropy se zástupcem islamistického a stále více diktátorského Turecka handlovali o osud stovek tisíc lidí. Lidských bytostí.
Turecký premiér Ahmet Davutoglu znal sumu, kterou musí do Ankary přivézt, a tak v rámci smlouvání údajně slevil z původní ceny devíti miliard na šest miliard eur (některé zdroje ale tvrdí, že Turecko chtělo tři miliardy eur každý rok po pět let), ale výměnou za to dostal výhled na bezvízový styk pro turecké občany se zeměmi Schengenu a příslib urychlení procesu přístupu Turecka k EU. Zatím je řeč jen o příslibu, protože celý tento blok dohod zablokoval Kypr, který výměnou za souhlas požaduje turecké uznání řecké části ostrova. I proto žádný faktický průlom summit nepřinesl a závěrečná rozhodnutí o dalším osudu statisíců lidských bytostí byla odsunuta na summit EU, který se bude konat v půli března.
Přesto bylo na závěr summitu vydáno prohlášení, které mimo jiné praví, že lídři EU „vřele uvítali dodatečné turecké návrhy týkající se migrační krize“. A obě strany budou společně pracovat na odsouhlasených základech, například:
-- navrácení všech nových migrantů, kteří se z Turecka dostali na řecké ostrovy, zpět, a to na náklady EU.
-- za každého Syřana, který bude z řeckých ostrovů vrácen do Turecka, bude jiný Syřan přemístěn z Turecka do členských států EU (!).
-- bezvízový styk pro občany Turecka by měl začít platit nejpozději koncem června 2016.
-- EU zareagovala na tureckou stížnost a urychlí přesun peněz Turecku, konkrétně prvních tří miliard eur, a to ještě před koncem března, přičemž o dalších financích na uprchlická zařízení pro Syřany v Turecku bude teprve rozhodnuto.
-- nové kapitoly přístupových jednání mezi EU a Tureckem budou otevřeny co nejdříve.
-- EU bude s Tureckem spolupracovat na vylepšení humanitárních podmínek v Sýrii, aby místní populace a uprchlíci mohli žít v bezpečnějších oblastech.
Pochybnosti se jen rojí. Namátkou:
Podivná „škatulata, hejbejte se“ se syrskými uprchlíky převáženými z řeckých ostrovů do Turecka a následný vývoz jiných syrských uprchlíků do EU, je už samo o sobě silně „surrealistický“ nápad, ale navíc vychází z předpokladu, že státy EU budou syrské uprchlíky přijímat. A pokud nikoli, Syřané jsou odsouzeni zůstat na řeckých ostrovech, protože jinak je Turecko ani teoreticky nevezme zpět, zatímco do Evropy se nedostanou. Vysoký úřad OSN pro uprchlíky už mezitím podotýká, že masové vracení migrantů z Evropy do Turecka bude porušením nejen mezinárodních, ale i evropských zákonů, konkrétně evropské konvence o lidských právech.
Nebo je podivné, že dohoda mluví jen o Syřanech, zatímco Irák či Afghánistán jsou – přinejmenším zčásti – rovněž válečné zóny, byť třeba v onom Afghánistánu bojují i západní okupační jednotky, a proto je jejich příjímání „nevhodné“.
Nebo shoda na vylepšování uprchlických zařízení v Turecku; i v těch „modelových“ se přitom lidé cítí jako „ve vězení“.
Nebo dohoda o společném „vylepšování“ humanitární situace v Sýrii naznačuje, že EU opravdu kývla na turecké plány vytvořit na syrském území „bezpečnou zónu“, jíž by kromě uprchlíků využívali i Tureckem podporovaní teroristé z Daeše a Al Kajdy. Čili, „vylepšení humanitárních podmínek“ má čáku jen prodloužit celý konflikt, prodloužit humanitární katastrofu a sabotovat diplomatické urovnání, na němž Rusko spolupracuje s USA. A navíc, v době, kdy podle Amnesty International turečtí pohraničníci namísto „vylepšování podmínek“ syrské uprchlíky na hranicích zabíjejí „každý den“, je tento bod už naprosto neuchopitelný.
Nebo je hodně zvláštní, že EU v rámci svého „plánu“ většinu jeho tíhy hodila na ztrápené Řecko, přičemž pokračují spekulace kolem možného handlu „smazání dluhu výměnou za uprchlíky“ – Německo prý bude o dluhu ochotné jednat až poté, co si Řekové vezmou nejméně 50 tisíc migrantů. Je vcelku pochopitelné, že Athény dohodu s Tureckem „nevítají“ a není zatím zřejmé, co „vyhandlují“ s Bruselem před summitem za 10 dní.
Nebo je pozoruhodné, že zatímco Brusel kýval na turecké podmínky, policie v Istanbulu gumovými projektily rozehnala demonstraci u příležitosti Mezinárodního dne žen, další její oddíly po ovládnutí redakce kritického listu Zaman následně „znárodnily“ také redakci agentury Cihan…
Zatímco britský The Guardian soudí, že Turecko sklouzávající k diktatuře přece nemůže být členem Evropské unie, sama EU ještě v pondělí váhala, slovy Miltiadise Kyrkose, řeckého europoslance a místopředsedy společného výboru EP a Turecka, zda „Turecko hraje na naší straně, protože sice stále tvrdí, že ano, ale nedělají nic, aby to prokázali“. Právě Kyrkos tureckou politiku přirovnal k orientálnímu bazaru, na který Angela Merkelová chtěla ještě v polovině února vstoupit v čele „koalice ochotných“ – včetně Rakouska, Německa, Švédska a Beneluxu – a se závazkem přijmout 300 tisíc uprchlíků z Turecka, ale její plán zmařilo Rakousko a „renegáti“ ze západního Balkánu. Po summitu se proto zdá, že Angela Merkelová, neformální vůdkyně EU, akceptovala všechny turecké požadavky, přičemž si možná představuje, že mladí nezaměstnaní Turci budou v německých továrnách výhodnější, než migranti odjinud. I pro Recepa Erdogana bude případný vývoz mládeže, kterou ve stále se zhoršujících ekonomických a jiných podmínkách země větší budoucnost nečeká, lepší, než aby doma zhoršovala beztak už složitou situaci (a k tomu mohou z Německa do vlasti posílat peníze)…
Jaká bude realita a na jak silnou vlnu odporu německá kancléřka doma i v Evropě narazí, se ukáže až po summitu EU, ale už nyní je jasné, že to v Bruselu v noci na úterý „nebyla žádná pěkná podívaná,“ shrnuje třeba italský deník La Repubblica. Vrcholní politici EU byli „nejednotní a váhaví ve všem, co se týkalo Turecka v Evropě, Turecka, které vystupovalo jako pán a které si je jisté svou beztrestností“. „Dvacet měsíců prohlášení o principech, vyslovené pozvání stovkám tisíc migrantů, neúčinná řešení, politické cupování, spěšné budování bariér,“ dodal k počínání EU francouzský Le Figaro.
Nizozemský premiér Mark Rutte měl už dopředu za to, že „to nebude summit, který by něco změnil“, ale možná nemá úplnou pravdu, protože odhalil to, čemu stále větší pozornost věnují například americké analýzy; rozebírají chování „elit“ v nynější migrační a v jiných vleklých krizích a nad stále rozhádanější Evropou „bez unie“ už lámou hůl…
Jedno se ale prozatím zdá se býti jistým: žoviální turecký handlíř přijel do Bruselu s kobercem, nechal se od zákazníků pohostit, nechal si i zaplatit… a pak si nechal i ten koberec.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
