Mnozí komentátoři čekali od pondělní schůzky Vladimira Putina s Barackem Obamou v rámci jinak (podle tradice) plonkového summitu G20 průlom (mimo jiné) v řešení války v Sýrii, tím spíš, když ruská strana dopředu avízovala, že k dohodě mají obě strany už opravdu blízko.

Jádro pudla je přitom stále stejné: Rusko po USA dál požaduje jasně určit, kdo je „umírněný“ džihádista pod ochranou USA a kdo nikoli (a tedy terč bombardování). Následně ovšem Kreml upozornil, že nemá potřebu Washingtonu jakkoli ustupovat, jak požadoval Barack Obama, načež syrská armáda spolu s Hizballáhem a dalšími spojenci a s pomocí ruského bombardování opětovně obklíčila východní, džihádisty ovládanou čtvrť Aleppa, nad níž USA chtějí držet ochrannou ruku, a odřízla tamní islamistické rebely od zásobovacích tras.

Svou roli samozřejmě sehrála i turecká invaze na sever Sýrie, kde turecká armáda spolu se „svými“ syrskými rebely dál útočí na Kurdy a současně po několika dnech ovládla území, které až dosud okupoval Daeš. Postup jim usnadňují i stále častější vnitrodžihádistické boje u tureckých hranic, které proti sobě staví síly z hlediska USA „umírněné“.

Podle oficiálních prohlášení tak místní oddíly Islámského státu ztratily kontakt s tureckou hranicí a tím i své možnosti zásobování, ocitli se v „kapse“, v níž mohou být snadno zlikvidováni, nicméně pohled na mapu toto „odříznutí“ Daeše „od světa“ prokazatelně vylučuje. Vhodnější je ale asi lepší mluvit o „posunu turecké hranice do Sýrie“, čímž vzniká kvalitativně zcela nová situace: stále ještě členský stát NATO (snad při vědomí všech rizik) vstoupil se souhlasemRuska, Sýrie a v neposlední řadě Íránu a Číny do syrského válečného chaosu a Spojené státy se zatím nerozhodly, zda udrží své vztahy s Tureckem nebo s Kurdy, protože obojí nejspíš možné nebude. Kurdové už si svůj osud národa hozeného Washingtonem „přes palubu“ začínají uvědomovat, a vstupují do boje „na život a na smrt“.

Zdá se, že Rusko použilo klasickou metodu „rozděl a panuj“. Na severu Sýrie se totiž ve vzájemném klinči ocitly hned tři síly, které stály nebo ještě stojí proti Asadovu režimu: Turecko, Kurdové a islamisté. USA na takový vývoj podle Wall Street Journal nebyly připravené, ztrácejí nad těmito „svými“ proxy spojenci kontrolu a zůstávají stát stranou hlavního proudu. Amerikou podporovaní „umírnění“ džihádisté na severu Sýrie tureckým postupem ztratili spojení se skupinami Al Kajdy u Aleppa, a kdyby turecký prezident Recep Erdogan chtěl z pohledu Moskvy „překračovat meze“, mohou Rusové podpořit Kurdy více než jen slovně, třebas jen dodávkou protitankových a jiných zbraní „propašovaných“ třebas z Arménie. Turecká armáda, silně „pročištěná“ po červencovém pokusu o puč, si velké ztráty podle všeho dovolit nemůže, aniž by Erdogan současně riskoval ztrátu podpory domácí veřejnosti.