Něco se děje. Přibývá totiž analýz, podle nichž Rusko oživuje svou politiku na Blízkém východě a soustředí se na čtvrtým rokem trvající krvavou válku v Sýrii. Třeba podle saúdského „panarabského“ listu Al Haját za ruskou diplomatickou ofenzívou v regionu stojí fakt, že konflikt na Ukrajině „zamrzl“ a nenabízí aktuálně žádný velký prostor pro manévrování, zatímco situace v Sýrii, která ustoupila z titulních stran, takové možnosti má. „Moskva využívá americké slabosti v Sýrii a Obamovy obecně zmatené politiky,“ soudí list s tím, že příležitost k manipulaci Moskvě nabízí i dezorganizovanost syrské opozice. „Všechny akce vycházejí z pečlivého strategického plánování a mají Rusku zaručit pokračující přítomnost ve Středomoří a kontrolu nad Sýrií při případ, že se stane prostorem, přes který budou do Evropy proudit ropa a plyn z Perského zálivu.“

Saúdský deník poznamenává, že Moskvu nyní pohání snaha znovu se vtlačit do „hry“ poté, co ji Spojené státy zcela vyloučily z „globálního boje proti IS v Sýrii a Iráku“. Al Monitor nicméně soudí, že Rusko nemá zájem o vstup do „koalice proti IS“ spolu s USA, Saúdy, Katarem a dalšími státy, které podle Ruska beztak IS samy současně podporují. Rusko ještě v říjnu oznámilo, že je ochotné vstoupit jen do takové koalice, která bude proti IS bojovat na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN a mezinárodního práva. Podle ministra zahraničí Sergeje Lavrova je „boj proti terorismu podřízený geopolitickým zájmům a touze ztrestat nesouhlasící režimy není tím nejsprávnějším a je dokonce nemorální“. Nezdá se přitom, že by se na tomto ruském postoji vůči boji proti IS v Sýrii něco změnilo.

Novinkou jsou nicméně íránské nálety na pozice džihádistů v Iráku, které se od počátku prosince zintenzivnily. Irák i Írán, podle všeho pevný spojenec Ruska, potvrzují, že íránské letectvo útočí na „žádost irácké vlády“, a svůj postup nekoordinuje s USA, ale jen s Bagdádem, podle něhož jsou íránští velitelé v boji proti IS „klíčoví“. Příznačné je, že „námitky“ americké strany jsou až překvapivě vlažné. A co víc, íránský prezident Hasan Rohání v týdnu vyzval k regionální odpovědi na hrozbu představovanou Islámským státem: „Pokud se země v regionu dohodnou, mohou eliminovat skupiny jako IS a osvobodit tisíce mužů, žen a dětí, kteří přišli o své domovy. V takovém případě tady nebude třeba cizí přítomnosti,“ prohlásil íránský prezident krátce poté, co Pentagon oznámil vyslání dalších 1500 vojáků do Iráku.  

Washington to přešel mlčky, stejně jako jednání Lavrovova náměstka Michaila Bogdanova v Bejrútu, kde se setkal i (nebo spíš především) s lídrem Hizballáhu Hasanem Nasralláhem. O jejich jednání nebyly zveřejněny žádné podrobnosti, ale nápadné je mlčení USA i Izraele, které libanonské šíitské hnutí odporu jinak označují za teroristickou organizaci. Lze předpokládat, že Bogdanov s Nasralláhem probírali další společný postup v Sýrii a ruský plán svolat k jednacímu stolu válčící strany ve formátu, který by se od toho ženevského neúspěšného lišil. Podle Foreign Policy totiž dnes už i Západem podporovaní rebelové prý chápou, že demise syrského prezidenta Bašára Asada podmínkou pro mírové rozhovory být nemůže, a že tedy Asad „jen tak rychle nezmizí, pokud vůbec“. Je totiž lepší mít režim a stát, než nemít stát žádný – jako v Somálsku. Moskvou prosazovaný plán na zahájení vnitrosyrského „dialogu“, který by začal v Rusku a posléze se přemístil do Damašku, už podpořil například koordinátor Rady syrských kmenů Abbás Habíb, známý opozičník Kadrí Džamíl a dokonce i někdejší lídr Západem podporované opoziční exilové vlády Muáz Chatíb přijel do Moskvy, aby souhlasil s tím, že nyní je ze všeho nejdůležitější boj s Islámským státem a dalšími džihádisty a zároveň usmíření válčících stran, konkrétně opozice a vlády. Koncem listopadu pak souhlas Damašku dodal i syrský ministr zahraničí Valíd Mualím, který v Soči konstatoval, že Rusko je dál hlavním partnerem Sýrie.

Mimochodem, Bogdanov z Bejrútu zamířil do Damašku a Ankary, a to ještě před tím, než Putin s tureckým prezidentem Erdoganem podepsal smlouvu o dodávkách plynu a přesměroval South Stream z Evropy do Turecka. V mnoha ohledech to spíš než ekonomicky výhodný byl tah geopolitický (a možná dokonce gambit, v jehož rámci byla obětována EU). A kdo ví, co ambiciózní Ankara výměnou za to, že se s ruskou pomocí stane regionálním energetickým hubem s možností ovlivňovat energetické toky na jihovýchodě Evropy (a také za slevu na ruský plyn) Moskvě slíbila například v kontextu války v Sýrii?