Někdejší vůdce gruzínské revoluce růží, který je ve své vlasti podezříván z těžkých zločinů a před Interpolem ho brání i američtí kongresmani, tak začíná psát novou kapitolu své stále bizarnější životní dráhy (i kyjevské politiky).

Vše započalo v pátek 29. května, den poté, co prezident Porošenko podepsal zákon, který Ukrajinu opravňuje nesplácet dluhy. Kyjevský ministr životního prostředí Ihor Ševčenko na Facebooku ironicky konstatoval: „Další meritokrat dostal úřad na Ukrajině! Michail Saakašvili – gubernátor Oděské oblasti!!!“ Vzápětí začali všichni povolaní tuto informaci popírat, neboť jmenovat gubernátory má právo jen prezident, a ten v té době ještě nic takového neoznámil, nicméně šéf jeho kanceláře Valerij Čalyj v televizi odhadl, že na 99 procent se tak opravdu stane. Poslanec Porošenkovy strany Svatoslav Ceholko dodal, že vláda dostala prezidentův návrh, prý se ještě musí uskutečnit setkání s kandidátem a „podle výsledku tohoto jednání se prezident rozhodne“.

A jak se prezident rozhodl, tak Saakašviliho i jmenoval. Kolem půlnoci na sobotu vešlo ve známost, že Saakašvili dostal ukrajinské občanství a krátce na to jeho jmenování potvrdilo i vedení Oděské oblasti. V sobotu už kyjevský prezident Petro Porošenko obyvatelům Oděsy představil jejich nového lídra, který by rád, kdyby ho jeho noví občané familiárně oslovovali Míša. „I Love Odessa,“ napsal hned na svém Facebooku a slíbil, že přístavní město promění v „metropoli Černého moře“. Zatímco například lídr Majdanu a současný kyjevský primátor Vitalij Kličko tvrdí, že Saakašvili bude „rychle provádět změny“, Porošenkův poslanec Anton Heraščenko je nadšený na maximum: „Už začíná být jasné, proč tanker Adriatik Mariner, který na Ukrajinu z okupovaného Krymu přivezl 5800 tun pašovaného dieselového paliva, po dohodě s jedním z velitelů Ukrajinské tajné služby SBU rychle opustil přístav Izmail. Pašeráci a jejich přátelé pochopili, že prvním, co Michail Saakašvili ve funkci gubernátora udělá, bude uzavření pašeráckých kanálů, které mohutně proudí přes oděské přístavy za souhlasu SBU.“ Podle Heraščenka totiž Saakašvili, který je ve své vlasti symbolem korupce ve vládním establishmentu, „svým osobním příkladem ukáže, jak je třeba nelítostně ničit prohnilou strukturu místní moci, která stojí na kmotrovství a korupci“. 

A McCain do Charkova…

Je příznačné, že o kmotrovství mluvil i poslanec Vitalij Barvoměnko, ovšem v obráceném gardu – podle něj je právě Saakašviliho jmenování příkladem pokračující kmotrovské tradice ukrajinské politiky. „Je třeba připomenout, že ani v jiných oblastech není situace lepší. Šéfují tam cizinci, bývalí poslanci, podnikatelé. Vlastně je jedno, kdo šéfuje, hlavně ale ne ni, kdo by rozuměli regionální politice. Mimochodem, po Saakašviliho projevu jsem měl dojem, že si plete pravomoci šéfa oblasti a primátora Oděsy.“ 

Oleh Ljaško, šéf Radikální strany, která je součástí vládní koalice, je pro změnu v šoku, že se na Ukrajině už asi nenajde jediný vhodný kandidát na důležité posty, jeho kolegové mají Saakašviliho jmenování rovnou za „plivanec do tváře ukrajinského národa“. Ukrajinské sociální sítě zareagovaly cynicky. Někteří konstatují, že je to jen pokračování střetu prezidenta Porošenka s nekorunovaným králem celého regionu Ihorem Kolomojským, což ve výsledku „odskáče“ Oděsa jako taková, šéfredaktor ukrajinské mutace Forbesu Vladimir Fedorin očekává, že gubernátorem Charkova se nyní logicky stane John McCain, další litují, že už nežije Augusto Pinochet, protože nejlepším kandidátem do vedení Charkovské oblasti by byl právě on.

Ostatně, ozývají se hlasy, podle nichž Saakašvili vydrží ve funkci maximálně do podzimu, zatímco podle jiných se Oděsa pro Saakašviliho může naopak stát odrazovým můstkem do křesla ukrajinského premiéra. Přisadilo si i Rusko s tím, že je to vše jen „cirkusová šou“, zatímco podle gruzínského prezidenta Georgiho Margvelašviliho je přijetí ukrajinského občanství urážkou Gruzie (přičemž gruzínští politici si vydechli úlevou, neboť coby Ukrajinec už Míša nebude moci být politicky činným ve své vlasti). Gruzínské ministerstvo spravedlnosti má za to, že s novým občanstvím už Saakašviliho vydání požadovat nemůže, ale sám Saakašvili má za to, že se do Gruzie vrátí „dříve než si mnozí myslí“ a o jeho občanství rozhodne „národ“.

Komentáře se nezdržel ani aktuálně odstavený dněpropetrovský oligarcha Kolomojský: nejprve konstatoval, že původně litevský, ale dnes už ukrajinský ministr hospodářství Ajvars Abramovičjus je nekompetentní opice, což posléze vysvětlil tím, že má zároveň brazilské občanství a „v Brazílii přece žije hodně divokých opic“. Na adresu Saakašviliho, který ve funkci střídá Kolomojského „muže“ Ihora Palicu, pak zavěštil: „Myslím, že je to jen dočasná figurka. Teď vzdá Oděsu Rusům a potom ji budeme muset znovu vojensky dobývat,“ podotkl očividně v narážce na Saakašviliho válku s Ruskem z roku 2008, po níž Gruzie přišla o Jižní Osetii. „Nějakou dobu bude gubernátorem a pak ho vymění za nějakou nulu typu Antona Hončarenka.“ 

Prezident a oligarcha Petro Porošenko přitom dává Saakašvilimu za úkol „pokračovat v deoligarchizaci“ Ukrajiny na principu „padni komu padni“, a to v době , kdy Kolomojský stupňuje ataky na prezidenta. Jeho televize 112 vysílá ostrou satiru proti prezidentovi, přičemž se objevily informace, podle nichž se Kyjev výměnou za „mírové“ vyřešení vzájemného sporu zavázal nepřekážet Kolomojskému v jeho obchodních aktivitách a navíc mu zaručil ochranu ve dvou starých kriminálních kauzách. Za takto nastavené „deoligarchizace“ se jeden z kyjevských obchodů Porošenkova cukrovinkového impéria Roshen stal terčem pumového útoku, k němuž se přihlásili neonacisté z „Kyjevské divize“; slibují další teroristické útoky proti „diktátorovi“ Porošenkovi. 

A tomu se mezitím Ukrajina rozpadá pod rukama. V době, kdy podle standardů OSN 80 procent obyvatel žije pod hranicí chudoby, tedy s příjmem menším než pět dolarů na den, výsledky průzkumu veřejného mínění konstatují, že většina Ukrajiny Porošenkovi nedůvěřuje – těsně nadpoloviční (nebo alespoň poloviční) sympatie má jen u obyvatel Lvova, Chmelnického a Černovců, zatímco v Oděse ho podporuje 29 procent lidí, v Charkově 26 procent a v Mykolajevu dokonce jen 22 procent. V Kyjevě je na jeho straně 47 procent obyvatel, 50 je proti němu a tři procenta se nejsou s to rozhodnout. 

Ještě hůř je na tom premiér Arsenij Jaceňuk, který se do černých čísel nedostal v žádném městě a nejlépe si vedl ve Lvově, kde má 44 procent stoupenců a 49 procent odpůrců. A ještě mnohem hůř si vede pomajdanovský a nikým nevolený šéf parlamentu a dnes předseda státní bezpečnostní rady, dávný komsomolec Olexandr Turčynov, jehož ve všech zkoumaných městech nenávidí většina. Dosáhl svého druhu antirekordu, když v Oděse a Mykolajevu získal po jednom procentu důvěry. 

Totéž v zásadě platí i pro otázku, zda Ukrajina jde správným směrem: nejvíce odpovědí ANO zaznělo v Kyjevě (36 procent proti 47 procentům NE), v Černovcích (34 ANO, 45 NE) a Lvově (28 ANO, 51 NE), v ostatních oblastních centrech záporná odpověď převažuje a nejpesimističtější jsou obyvatelé Lucka (11 ANO, 75 NE), Charkova (12 ANO, 72 NE) a Mykolajeva (13 ANO, 73 NE). Není pak asi divu, že účastníci konference „Problémy původních národů Ukrajiny“, která se konala v Užhorodu, volali po decentralizaci a rozsáhlé autonomii pro Zakarpatí. V zásadě souhlasí i všemocný zakarpatský oligarcha Viktor Baloga, podle něhož je třeba zásadně změnit ústavu Ukrajiny. 

Mezitím premiér Arsenij Jaceňuk píárově „řeší“ situaci země (fakticky v bankrotu): za propad Ukrajiny v mezinárodním žebříčku Doing Business podle něj mohou poslanci, kteří odmítají hlasovat o vládních návrzích, nebýt jich, byla by na tom Ukrajina mnohem lépe; Ukrajině prý rovněž vadí nejednota EU v otázce sankcí proti Rusku; investice na Ukrajinu prý přijdou, jakmile skončí boje na východě země; zatím to ale vypadá „jen“ na půlmiliardový úvěr z Německa… a jak shrnuje americký magazín Forbes, při tom všem „Yats“ snažně prosí USA: „Kupte si Ukrajinu, please!“