„Doufáme, že to Pákistán bude vnímat jako pobídku a ne jako trest,“ prohlásili zástupci amerického ministerstva zahraničí k nedávnému rozhodnutí Bílého domu prakticky anulovat jakoukoli finanční pomoc Pákistánu. Tato pozoruhodná „naděje“ ovšem zemřela už po pár dnech. Pákistánský ministr zahraničí Muhamed Ásif totiž konstatoval, že se USA nechovají jako spojenec, a proto už za spojence ani nejsou považovány: „Nemáme už s USA žádnou alianci. Takto se spojenci nechovají.“ Přisadil si i vrchní velitel pákistánské armády, podle něhož se jeho země cítí Amerikou „zrazena“. A ministr obrany rovnou oznámil konec jakékoli vojenské spolupráce s USA, protože nikdo přece nechce být „obětním beránkem“ za americké neúspěchy v jeho osmnáctý rok trvající okupaci Afghánistánu. Sice už nikdo přesně neví proč, ale přesto v ní Spojeným státům stejně marně pomáhají i státy NATO, samozřejmě včetně České republiky.
Faktem je, že mnohé analýzy už před lety upozorňovaly na to, že americko-pákistánské „přátelství“ je udržováno jen silou vůle, vychází ze zcela umělých předpokladů bez opory v realitě a jako takové si zaslouží svůj konec. Jejich vzájemné rozpory vycházely z tradičního pákistánského etnického i náboženského/džihádistického propojení se sousedním Afghánistánem, což nutně vedlo Islámábád k tomu, aby se k afghánskému problému stavěl jinak než USA, a rozehrával v něm svou politiku i zpravodajské hry. Když se pak Washington začal v posledních letech pokoušet o sblížení s pákistánským „arcinepřítelem“ Indií, musel tím jaderný Pákistán dotlačit do náručí (v náhledu na Indii) „spřízněných duší“ v Pekingu.
Když se nyní Washington konečně odhodlal k ukončení finanční pomoci Pákistánu, reagoval tak vlastně už jen na oficiální pobídku Pákistánu, aby jeho státní i soukromé firmy přešly v obchodování s Čínou na jüany namísto dosavadních amerických dolarů. Zatímco USA mohou Pákistán připravit až o dvě miliardy dolarů ve formě (převážně) dodávek zbraní, Čína mu na druhé straně v rámci svých projektů slibuje investice do infrastruktury ve výši až 57 miliard, a tím i citelný růst zaměstnanosti, a k tomu „jaksi navrch“ hodlá v pákistánském přístavu Gwadar v Arabském moři vybudovat svou námořní základnu. Pákistán sice zprávy o základně popírá a objevují se i úvahy o tom, že jedna – americká – dominance jen hrozí být vystřídána druhou, čínskou, ale i tak je jisté, že se ekonomická a s ní nejspíš i vojenská spolupráce mezi Čínou a Pákistánem prohlubuje. Čili že Pákistán mění své partnery: „Historie pákistánských vztahů s Čínou a Spojenými státy ukazuje, že pákistánská politika nereaguje na zatvrzelost, ale na loajalitu a na to, když s ní někdo zachází s důstojností,“ shrnuje jedna z expertek americké Brookings Institution.
A co hůř – řečeno z amerického úhlu pohledu – o „roli Washingtonu v regionu“ už spolu nedávno jednali ministři obrany Pákistánu a Íránu, což značí, že Islámábád prohlubuje vojenskou spolupráci i s Teheránem. A právě Čína, Pákistán a Írán plánují „třístranné spojenectví“, které by podpořilo ekonomický rozvoj pro zhruba tři miliardy lidí. V cestě tomuto plánu už přitom nestojí ani tak obecně „odcházející“ Spojené státy, ale podle všeho spíš Indie, s níž mají Peking i Islámábád své specifické problémy. Pro indickou politiku je přitom ale příznačná určitá mnohovektorovost – aktuálně se tak například v Dillí takřka současně k rozhovorům zjevili vrcholní představitelé Íránu a Izraele. Zatímco z Izraele Indie nakoupí protitankové rakety za půl miliardy dolarů, s Teheránem byly dojednány společné železniční projekty v Íránu za více než dvě miliardy dolarů. Jeden z nich mimo jiné spojí východoíránský přístav Čabahár se Záhedánem na íránské hranici s Afghánistánem…
Stranou nezůstává ani Turecko, stále ještě faktický člen NATO. Při nedávných pouličních protestech v Íránu Ankara otevřeně podpořila vládu prezidenta Hasana Róháního, přičemž současně varovala Spojené státy a Izrael, aby se nevměšovaly ani do vnitřních záležitostí Pákistánu. Právě Pákistán je už přitom členem „čínsko-ruské“ Šanghajské organizace pro spolupráci (ŠOS), Írán v ní má status pozorovatele a Turecko má sice zatím jen status partnera k dialogu, nicméně už dva dny poté, co Evropský parlament v listopadu 2016 jednomyslně ukončil přístupová jednání s Tureckem, Ankara získala předsednictví v energetickém klubu ŠOS pro loňský rok. Přičteme-li k tomu prohlubující se vojenskou spolupráci mezi Čínou a Íránem a nově deklarované odhodlání Pekingu dále prohlubovat spolupráci s Ruskem, je očividné, že jsme svědky zrychlení regionálního pohybu, který se – mimochodem společně s celou jihovýchodní Asií – točí kolem Číny a míří mimo vliv USA a Západu jako takového.
Ale u nás o tom raději pšššt.
Tereza Spencerová
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
