Páteční jednání prezidentů USA a Ruska Donalda Trumpa a Vladimira Putina v Hamburku v rámci summitu G20 se západními, většinově protitrumpovsky zaměřenými médii, která neustále hledají „ruskou stopu“ v amerických volbách i Bílém domě, dokonale „zacvičilo“ – když rozhovory překročily očekávanou půl hodinu, přesáhly hodinu, nekončily ani po hodině a půl až nakonec dosáhly takřka dvou a půl hodin, nervy médií nevydržely a následovala lavina hysterie z Trumpova „poraženectví“ tváří v tvář Rusku. Co se ale v Hamburku odehrálo ve skutečnosti?

Podrobností zatím moc známo není. Třeba Putin jako první vágně shrnul, že jednali „o spoustě otázek, které se nahromadily, včetně Ukrajiny a Sýrie, spolu s dalšími problémy, některými bilaterálními otázkami (…) boje proti terorismu a kybernetické bezpečnosti.“ Putinův šéf diplomacie Sergej Lavrov byl posléze přece jen sdílnější; podle něj se jednalo o „pokračující spolupráci“ na široké škále mezinárodních problémů, včetně otázky Sýrie, Ukrajiny nebo Korejského poloostrova, došlo i na dohodu o postupné výměně velvyslanců ve Washingtonu a Moskvě, dostalo se na problémy boje proti terorismu nebo kybernetické bezpečnosti. Dotkli se i tématu navrácení ruských diplomatických objektů v USA, které na konci svého období nechal zabavit Barack Obama, nicméně v této otázce prý bude Rusko „dál usilovat o spravedlnost“.

Do Moskvy má navíc „zakrátko“ přijet nový Trumpův vyslanec pro Ukrajinu, aby jednal o řešení v rámci minského procesu, přičemž podle Lavrova má nyní Rusko za to, že USA „cítí nezbytnost dodatečného podnětu“. Mimochodem, řeč je o Kurtu Volkerovi, někdejším americkém vyslanci při NATO a aktuálně šéfovi tzv. McCainova institutu v Arizoně. Je poněkud překvapující, že někteří ukrajinští politologové už nyní „vstup“ Spojených států do „normandského formátu“ vnímají jako americkou snahu zabránit kyjevskému prezidentu Porošenkovi, aby v zákulisí dál bojkotoval mírový proces.