Boj Alexise Tsiprase za přijatelné podmínky záchrany Řecka dopadl, řekněme, prohrou 0:10, když na Řecko byly uvaleny podmínky jako masivní privatizace, další škrty a žádné umazání dluhu. Jak hodnotit výsledky bruselských jednání, kde k tomuto došlo? Za tvrdý postoj je kritizováno zejména Německo. A mnozí významní pozorovatelé mluví o potvrzení pověsti Německa jako „zlého“ a hovoří se též, i mezi levicí, o krachu evropské myšlenky. Jak je to skutečně vážné?
Osobně si při pohledu zpět – když už můžu být za chytrou – myslím, že Tsipras vyhrát nemohl, a to hlavně proto, že s Bruselem/Berlínem zkoušel sice hrát svou novou hru, ale podle jejich starých pravidel. A to prostě k žádnému triumfu vést nemohlo. Možná spoléhal na racionalitu a slušnost unijních a německých politiků, ale tvrdě narazil. Už třebas jen pro toto poznání byla Tsiprasova porážka velmi významná. Druhé poučení o silných žaludcích v Bruselu/Berlíně: Je opravdu chucpe, když zachránci eura a zisků evropských bank argumentují tragickým osudem řeckých důchodců ve frontách před bankomaty, a přitom současně Atény donutili těm samým penzistům ubrat další peníze na život. Třetí poučení: Řecký dluh dnes činí 178 procent HDP, zatímco ve chvíli, kdy „svět“ začal Řekům „pomáhat“, to bylo jen 120 procent. Řecká ekonomika se pod kuratelou Mezinárodního měnového fondu propadla o dalších 25 procent. Proto se nynější text dohody o nějakém růstu řecké ekonomiky pro jistotu už ani nezmiňuje. Jinými slovy, v Bruselu/Berlínu už se ani netváří, že by někomu záleželo na tom, co se bude s Řeckem dít. Totéž platí pro nejnovější analýzy Deutsche Bank, které předpovídají brzký pád Tsiprasovy vlády a následnou kýženou stabilizaci řeckých bank. To vše prý ještě do konce prázdnin. A o osudu obyčejných Řeků ani slovo.
Při tom všem ale skutečného řešení dosaženo nebylo, vše se jen odsunulo o nějaký – a nevím jak krátký – čas, po němž může následovat beztak Grexit. Jeden zásadní výsledek je ale patrný už dnes a je jím definitivní konec sociálního státu. Dokonale podle mého situaci popsal evropský komentátor Financial Times Wolfgang Münchau: „Během jediného víkendu se zhroutila řada věcí, které mnozí z nás považovali za naprosto jisté. Tím, že Alexise Tsiprase přinutili k ponižující porážce, věřitelé Řecka nejenže přiblížili změnu režimu v Řecku a ohrozili jeho vztahy s eurozónou. Zničili eurozónu, jak jsme ji znali, zničili ideu měnové unie coby kroku vedoucího k demokratické politické unii. Vrátili se k nacionalistickým evropským mocenským bojům z 19. a počátku 20. století. Degradovali eurozónu na toxický systém úrokových sazeb, který sdílí jednotnou měnu, hájí zájmy Německa a pohromadě drží jen kvůli hrozbě naprosté bídy, do níž upadne každý, kdo by se mu pokusil vzepřít. Nejlepší, co lze o uplynulém víkendu vůbec říci, je to, že iniciátoři změny režimu byli brutálně upřímní.“ Tož tak, dodávám.
Část Evropy si přála, aby Řecko zůstalo v eurozóně, část Evropy si hlasitě přála exemplární vyhození Řecka i za cenu ekonomické katastrofy. Jak vážně jsou podle vás rozvrtány vztahy mezi jednotlivými zeměmi EU? Jak celý řecký vývoj změní vektor, kterým se Evropa bude ubírat?
Vzpomeňme si, že v EU si „nejsme rovni“ už dlouho, což ve výsledku třeba z Bulharska či Rumunska fakticky činí jen jakési hosty s jednou nohou v unijních dveřích, další rozpory zesílila sankční válka s Ruskem, která oslabuje řadu unijních ekonomik, další dělící čára běží třeba v otázce přijímání uprchlíků nebo míry americké (ne)hegemonie, další mezi evropským jihem a severem, další mezi Německem a Francií… Těch fraktur už je tolik, že v mnoha ohledech Unie drží už jen díky silným vrstvám gipsu. Evropa měla kdysi čáku stát se významným geopolitickým hráčem, ale pohled na ni je aktuálně skličující. Kdo ještě skutečně věří, že je vnitřně rozhádaný kontinent s to nějak racionálně a konsensuálně vyřešit problémy typu ukrajinské krize nebo uprchlíků?
Ale co je hlavní, řecká krize otřásla jedním z axiomů, pilířů, o něž se Unie opírala. Až dosud se totiž v nejvyšších patrech unijní politiky navenek vždy mluvilo jen o růstu, rozšiřování na východ, asociačních dohodách s novými potenciálními členy a podobně, ale teď poprvé oficiálně zaznělo, že euro už není měnou, od níž nelze odejít. Čili že euro už není „nezvratné“, jak rád opakuje šéf Evropské centrální banky Mario Draghi. Eurozóna najednou připustila svou „smrtelnost“ a už není tabu veřejně diskutovat o konci eura v té či jiné zemi, ani o konci eura jako takového, jak naznačují analýzy MMF. Z původně zamýšleného „hnacího motoru“ sjednoceného kontinentu, jímž mělo euro být, tu máme diskuse o konci evropské integrace, přičemž se ta eurová část Evropy mění spíš v problematickou skupinu necelých dvaceti států spojených problematickou měnou, od níž už ale lze odstoupit. Vzpomínám, jaké pobouření „slušných lidí“ kdysi vyvolal Jan Kavan, když se zajímal o to, zda a za jakých podmínek lze po vstupu do NATO z aliance zase vystoupit. A teď, vlastně jen po pár letech, jsme se zcela přirozenou cestou, tedy v důsledku politiky EU, dostali více méně tamtéž, a nikoho už to nepobuřuje. Mimochodem, je zajímavé, že Brusel/Berlín tvrdě upřednostňuje bezradnou, ale o to „posvátnější“ politiku před ekonomikou, prostými součty či zdravým selským rozumem. Totéž se dělalo už za „totáče“. A víme, jak to dopadlo.
Tato noc měla být nocí rozhodnutí celého řeckého dramatu. Ještě před ní se zcela rozsypala Tsiprasova Syriza, do ulic Atén vyšly extrémní síly a někteří Tsiprasovi činovníci podali demisi. Co tedy říci na výsledek? Mimochodem Mezinárodní měnový fond Evropě vzkazuje, že takhle stav Řecka skutečně nenapraví, a přimlouvá se za to, co nechtějí Němci: Odpuštění dluhů. Čili je zde rozkol. Využije ho za současného stavu ještě Tsipras a Řecko unikne „bruselskému diktátu“? A mimochodem, je teď už mrtvý muž? Politicky, alespoň.
Řecký parlament dohodu v noci na dnešek sice schválil, ale myslím, že je příliš brzy spekulovat o dalším vývoji v Řecku. Obecně platí, že nová oktrojovaná dohoda je z hlediska Řeků tak drastická, nesmyslná a zároveň nesplatitelná, že nelze vyloučit jakýkoli směr vývoje, včetně vystoupení z eurozóny. Jen se vše odehraje s „fázovým posunem“. Jak už jsem řekla, víkend pro budoucnost Řecka nevyřešil zhola nic, jen odhalil pravou tvář Bruselu/Berlína. A není to pohled nijak vábný. Proto si nemyslím, že je Tsipras automaticky mrtvý muž – Unie to s trestáním Řecka a jeho demokratického pokusu s referendem přehnala natolik, že Řekové nejspíš vidí, kdo je do jaké situace dostal. Zkrátka, i kdyby nyní Tsipras – politicky – padl, může si vzít nějaký čas na (opravdu potřebné) zmoudření a pak se znovu vrátit. Za předpokladu, že ještě budou v Řecku povoleny volby. On totiž sice prohrál, ale jednou provždy znemožněným poraženým fakticky není, protože tváří v tvář Bruselu/Berlínu by měl problém i biblický David…
Z toho, co začalo na západní Ukrajině jako střílečka zřejmě o podíly z pašování cigaret, je vnitropolitický souboj. Popsala jste, že proti Pravému sektoru by Porošenko mohl zůstat nakonec sám a Jaceňuk, Tymošenková i jiní prozápadní činitelé by mohli PS částečně podpořit. Jaké mocenské siločáry v tom hledat? Nemyslíte, že by bylo pro umírněnější síly nebezpečné jít „do holportu“ s PS, který je již otevřeně nazýván extremistickým? Na koho si vsadit, že bude za půl roku ještě „na své sesli“, a na koho již ne?
To jsou všechno otázky za milion, ale myslím, že si je můžeme klást hlavně proto, že Unie i USA o Ukrajinu do značné míry – v návalu jiných akutních problémů – ztratily zájem, popustily svým „koňům“ uzdy a ti se volně rozběhli po lukách a pastvinách hledat či zabírat ta nejšťavnatější sousta. A výsledkem je hned „druhá fronta“ na Zakarpatí, střet s Pravým sektorem (k němuž beztak muselo jednou dojít, pokud by si vládnoucí oligarchové v Kyjevě nechtěli nechat od neonacistů „kecat“ do toho, jak k jejich prospěchu řídit Ukrajinu) a hlavně nové obrázky toho, jak „to na Ukrajině chodí“, tedy nový pohled na dosud přehlíženou oblast a tamní až neuvěřitelnou provázanost politiky, státu a zločinu. Ano, psala jsem o tom, že za takovéhoto bezvládí – míním tím Kyjev bez přísného západního dozoru – může propuknout boj o centrální moc a že některé menší strany, které jsou dnes v Porošenkově vládní koalici, mohou začít ještě víc klást důraz na „patriotismus“, což je na dnešní Ukrajině více méně synonymum neonacismu. Platí to obzvlášť pro strany, které nemají nebo si neplatí „své“ žoldnéřské prapory a nemohou se tedy Pravému sektoru a dalším nijak bránit. Mávání poslaneckým průkazem je očividně k ničemu. Z tohoto pohledu mi Ukrajina mimochodem připomíná Libanon v letech občanské války – každá „správná“ strana tam měla své „ozbrojené křídlo“, jinak se s ní vůbec nemuselo počítat.
Pokud bych si měla vsadit na budoucnost současných politiků, zvolím Porošenka. Premiér Jaceňuk se sice nyní vůči Pravému sektoru snaží dělat spíš mrtvého brouka, ale jeho si už na Majdanu do čela vlády jednostranně určil Washington, zatímco na Porošenkovi se dohodla Evropa s Ruskem, takže má rozhodně větší oporu. A co víc, USA jsou daleko, zatímco Berlín skoro za rohem a až se vzpamatuje z „Řecka“ – a příslušně pocítí svou nově zažitou vůdcovskou roli – sáhne po tom „svém“ koni a všemožně ho podpoří. Možná už Porošenko něco takového už i „zaslechl“, protože včera se v ukrajinských médiích objevila „varování“ Jaceňukovi, že když nebude „držet rytmus“, do podzimu skončí. Ale třeba to bude všechno jinak, co já vím. Divoký Východ se ukazuje být ještě divočejším a možné je skoro všechno. Snad s výjimkou stabilizace, demokracie a prosperity.
Již minule jste poznamenala, že Ukrajina se nám nějak vytrácí ze zorného pole a že Západ začíná Kyjev nutit k uznání autonomie Donbasu. Teď se mluví o bankrotu Ukrajiny a o násilném verbování do armády stejně tak jako o již zmíněném rozkolu v silových složkách země. Jaká fakta bychom měli znát o zmíněných jevech? Mimochodem... V Zakarpatí žijí Rusíni či Maďaři, Lvov byl kdysi polský. Je přehnané strašit separatismem od Ukrajiny i v případě jiných lokalit, než je Donbas?
Mnoho zpráv a analýz dochází k závěru, že je Ukrajina v totálním rozkladu: podle Bloombergu má nejhorší ekonomiku na světě, což je s ohledem třeba na Sýrii, která je ve skutečné válce už pátým rokem pozoruhodný „úspěch našich“, armáda je prolezlá korupcí a znehodnocená násilným verbováním a jako taková není s to se postavit „zaťatým“ bojovníkům Pravého sektoru, Donbasu, Ajdaru, Azovu a dalších „dobrovolnických“ praporů, chudých lidí od začátku krize na Ukrajině přibylo šestkrát, a k tomu je na příští dny už oznamován „technický“ státní bankrot, ale vláda ujišťuje, že je to jen detail, kterého si většina občanů ani nevšimne, protože beztak má buď své zahrádky a je potravinově soběstačná nebo je ponořená v šedé ekonomice a bůh jim žehnej. Nicméně je zvláštní, že od propuknutí mukačevské „kauzy“ ukrajinská média přinášejí z východní, tedy donbaské fronty, opravdu každý s prominutím „pšouk“, očividně ve snaze udržet dojem, že hlavní ukrajinský průšvih je s rebely z Doněcka a Luhanska. Do toho rychle přišla nizozemská vyšetřovací komise, která nechala do CNN „uniknout“ kusé závěry svého vyšetřování už více než rok staré tragédie malajsijského boeingu nad Donbasem. Zveřejněné informace naznačují, že letoun byl sestřelen z oblasti kontrolované rebely. Vyrojilo se hodně jednoznačných palcových titulků, ale rebelové konstatovali, že v konkrétní době dotyčnou oblast neměli pod kontrolou, a palcové titulky veškeré žádné.
Chápu, že je potřeba posílit „píár“ západního „narativu“, který by přebil realitu, ale na druhou stranu, aniž bych tušila, jak to s boeingem bylo, ruku na srdce: Těch průšvihů už je tolik, že nechápu, proč neustále držíme neudržitelné příběhy o „zdemokratizované“ Ukrajině, která se sama pozvedla proti zkorumpovanému režimu, nebo o nutnosti svrhnout Saddáma, Kaddáfího a Asada nebo o neplatícím Řecku? První případ nám přináší válku a zločin na východní hranici Evropy, druhé případy nám do Evropy z jihu valí vlny uprchlíků, třetí ničí samotné ideové základy Unie. Když mi přetéká vana, jako první se snažím zavřít kohoutek, a pak teprve řeším kýble a hadry, s nimiž potopu zkusím uklidit. Naši politici v Evropě ale otevřeli hned několik kohoutků najednou, k vodě, která se z nich řine, se nechtějí hlásit a místo toho diskutují, kde vzít kyblíky a hadry. A voda pořád teče…
„Ať některé země přestanou podporovat Islámský stát, pak teprve bude mír na Blízkém východě,“ ozývá se v některých analýzách. I vy jste jmenovala zejména Saúdskou Arábii nebo Turecko. Jaké podmínky by musely nastat, aby dotyčné země tedy (podle vašich tvrzení) Islámský stát poslaly k vodě? Existují nějaké takové nevyřčené podmínky? Jaké zájmy by měly být naplněny, aby od té údajné podpory bylo ustoupeno?
Nemyslím, že s prostým ukončením podpory Islámskému státu by nastal okamžitý a trvalý mír na Blízkém východě, ale v každém případě platí, že Islámský stát bez podpory, jakou mu různé regionální mocnosti poskytují, skončí relativně rychle – myslím tím teď faktickou existenci vojenské hrozby IS, nikoli zánik ideje jako takové. A co by se pro to muselo stát? Když to hodně zjednoduším, lídři zmíněných regionálních mocností se musejí začít bát sami o sebe, což jim sebere chuť tahat svými figurkami po vnější šachovnicích. Příkladem budiž třeba Saúdská Arábie. V rámci nevyhnutelné generační výměny v košaté královské rodině se topí ve vnitropalácových škatulatech a animozitách, většinu saúdských občanů trápí chudoba, válka proti chudému Jemenu se taky nedaří, z ropného saúdského východu přicházejí zprávy o vzpourách saúdských šíitů, Daeš už své atentáty přenesl i na saúdské území a nad tím vším kýžené výsledky nepřinesl ani tah se snížením světových cen ropy – zatímco čínská ekonomika, která dováží nejvíc ropy na světě, musí řvát blahem, Saúdové sami minuli své terče (Rusko a USA) a jedou do hluboce deficitního státního rozpočtu. A to k tomu navíc ještě padají ceny ropy v důsledku očekávaného vstupu Íránu na světové trhy… Jasně, zlaté kohoutky v koupelnách princů zůstávají, ale najednou se ukazuje, že moc udržitelných možností dalšího vývoje není – slavný House of Saud buď imploduje zevnitř řízeně nebo živelně. A ve snaze najít nové horizonty se najednou Saúdové objevují v Rusku a dojednávají velké kšefty a podepisují deklarace o porozumění, což svým způsobem znamená, že výměnou za diverzifikaci své budoucnosti prostě musejí – alespoň do určité míry – omezit svou podporu Daeši v Sýrii, protože jinak by se s nimi Putin až tolik nebavil. Nejlepším vodítkem bude proto sledovat situaci přímo v Sýrii – začne se syrské armádě nebo Kurdům více dařit při dobývání území ovládaná Daešem, nebo ne? Nemyslím tím ale třeba horizont týdne nebo měsíce, i když ten měsíc už by něco naznačovat mohl…
Byla uzavřena dohoda mezi Íránem a velmocemi. Jaký význam jí přikládáte? Západ je optimistický, Izrael se může hrůzou pominout, kontraktoři se těší na byznys, někteří pozorovatelé věří, že v důsledku dohody dojde ke sblížení Ruska a USA. Které jmenované postoje jsou oprávněné a které ne?
Přiznám se, že v návalu Řecka, Ukrajiny a tak podobně, jsem plné znění dohody ještě nepročetla, ale v každém případě je to podle mého pozitivní průlom – škoda, že Obama dostal před šesti lety mírovou nobelovku jen za své hezké řeči, protože teď by si ji zasloužil zcela určitě. Ukončil konflikt, který po několik dekád vycházel hlavně z ideologické zarputilosti obou stran a neustále hrozil regionu další válkou, velkou válkou. Myslím, že Blízký východ i zbytek světa může jen získat, když se USA nyní přestaly slepě podřizovat přehnaným obavám a extremistickým politikám svých dvou spojenců a jejich ideologií – izraelského expanzivního sionismu a saúdsko-arabského radikálního wahhábismu.
Pokud se ptáte na relevantnost postojů jednotlivých států, tak třeba řeknu, že izraelský premiér Netanjahu tím přichází o svou oblíbenou hračku, protože už někdy od roku 1996 pravidelně hrozí, že Írán „do tří let“ vyvine jadernou zbraň. Je to pozoruhodné, tím spíš, že americké i izraelské tajné služby tvrdí, že poslední plány na jaderné zbraně Teherán zrušil – aniž by je posunul z výpočtů do reality – někdy v roce 2003, což znamená, že jedinou jadernou mocností na Blízkém východě tak dál zůstává Izrael. Nicméně izraelská dikce včera přestala bavit i britského ministra obrany, který prohlásil, že Izrael prostě strašáky pro své obyvatele a své spojence potřebuje a ten íránský, byť prokazatelně bezjaderný, se jim slovně hodil „nafurt“. Nové podobně „nosné“ téma se bude hledat obtížně. Proto ten odpor proti smlouvě. V Íránu přitom už pár týdnů jednají evropské energetické koncerny jako Eni nebo Total, protože „asi“ věděly, jak to celé dopadne. Evropě se tím otevírá cesta k zemnímu plynu, který nebude ruský…
Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
Samozřejmě, že pro nás bude dál nejdůležitějším tématem osud eura, Řecka a Unie jako takové.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: PV
