Turecký prezident Recep Erdogan vyhrál troje volby za sebou a se svými velikášskými vizemi se bez pochyby těší velké podpoře svých spoluobčanů. Přitom ale v posledních letech zavedl Turecko do konfliktů na několika frontách najednou. Islámské hnutí Hizmet svého ideového arcirivala Fethulláha Gülena označil za teroristickou organizaci, obnovil nefalšovanou válku proti sekulárním Turkům i proti Kurdům na jihovýchodě Turecka, zajistil Daeši podporu a umožnil mu takřka volně využívat turecké území kvůli vytouženému svržení Asadova režimu v Sýrii, což platilo do konce loňského roku a od té doby vede válku i proti teroristům z Daeše, zkouší vydírat Evropskou unii „migrační zbraní“, vzpírá se Spojeným státům kvůli jejich podpoře Kurdům, a třeba jen pár hodin před nedávným summitem NATO naznačil, že by mohl vpustit „nově spřátelené“ ruské letectvo do Incirliku, čili fakticky Západu pohrozil, že Rusové budou moci startovat z letiště ve členském státu NATO…

Z tohoto pohledu pokus o vojenský puč – první turecký po bezmála dvaceti letech – vlastně ani nemusí být žádným velkým překvapením: Turecký prezident se totiž ve vytváření davů nepřátel na všech stranách stal nezpochybnitelným mistrem. Otázkou nicméně zůstává, proč pokus o převrat v členském státu NATO, k němuž se například v amerických médiích vyzývá už delší dobu, přišel zrovna nyní.

Lze samozřejmě spekulovat o nespokojenosti části armády s Erdoganovými čistkami a jeho snahou uchvátit v zemi takřka absolutistickou moc. Nebo se nabízí nedávná normalizace vztahů s Izraelem a Ruskem, což oficiální Moskva – při logickém odporu ze strany NATO -- jako motiv puče připouští. Mimochodem, ruská politoložka Nadana Fridrichsonová o blížícím se vojenském převratu v Turecku mluvila už koncem června a vysvětlovala ho mimo jiné i nespokojeností turecké generality s Erdoganovou politikou v Sýrii, neboť armáda prý do této války jít nechtěla. Velký odpor v polarizované společnosti ale vyvolal i nedávný Erdoganův plán nabídnout občanství syrským uprchlíkům…