Ačkoli válka ani zdaleka nekončí, zprávy z posledních týdnů napovídají, že „návrat k normálu“ je – přinejmenším v západní, tzv. funkční – nebo jak rádi říkají obyčejní, nedžihádističtí Syřané -- ve „skutečné“ Sýrii v plném proudu. Do svých domovů se v rámci Sýrie i ze zahraničí jen letos vrátilo bezmála půl milionu lidí, včetně těch, kteří se staví do opozice vůči Asadovu režimu, další desítky tisíc se jich nyní na sever Sýrie vracejí z Turecka, kde zhoršující se ekonomická situace vyvolává protiimigrační nálady, stovky rodin pak z uprchlických táborů na severu Sýrie míří do svých domovů v provincii Homs, stovky tisíc lidí se vracejí z bezpečných pobřežních oblastí do Aleppa, kam režim posílá další peníze na rekonstrukci, kde bez ohledu na nejistou bezpečnostní situaci pokračuje nejen obnova základní infrastruktury, ale ožívají už i někdejší průmyslové zóny a etnické komunity, ale i prostá „radost ze života bez džihádu“. „Bez ohledu na známky války a destrukce na každém kroku se návrat domů nedá s ničím srovnat,“ cituje Middle East Eye jednoho z „tureckých“ navrátilců do Al Bábu, který leží asi 10 kilometrů severně od Aleppa. „V Sýrii je dnes mnoho potíží, ale moje duše má konečně klid,“ dodává další… Stojí přitom za zmínku, že Syřané v emigraci posílají denně svým blízkým do vlasti odhadem pět milionů dolarů.
Nicméně, válka způsobila syrské ekonomice škody na infrastruktuře za nejméně 226 miliard dolarů, praví odhad Světové banky, což je suma, kterou Damašek sám od sebe nemůže vygenerovat, tím spíš v situaci, kdy většinu surovin musí dovážet na dluh. I proto se před pár dny v Pekingu konalo „syrské expo“, kterého se zúčastnilo asi tisíc čínských expertů na rekonstrukci infrastruktury a investice. Následovat příští měsíc mají Expo syrské rekonstrukce a 59. Damašský mezinárodní veletrh, na který přijedou zástupci firem ze třicítky arabských a jiných zemí a na září je v plánu ještě Čínsko-arabské expo v Jin-čchuanu. Peking už před válkou investoval stovky milionů dolarů do syrského ropného průmyslu a nyní vyčlenil dvě miliardy dolarů na vybudování průmyslového parku, z něhož by v Sýrii operovalo na 150 čínských firem. Jinými slovy, z hlediska Pekingu je Sýrie důležitou „stanicí“ na jedné z tras Nové hedvábné stezky, k čemuž Damašek připomíná, že z hlediska investic do infrastruktury a rekonstrukčních projektů budou mít naprostou přednost Čína, Rusko a Írán, tedy hlavní spojenci v sedmým rokem trvající válce.
Rusko si za svou pomoc Sýrii nechává platit sérií dohod, které do budoucna slibují velké zisky. Už v roce 2013 byla například podepsána první smlouva o průzkumu a těžbě ropy a zemního plynu v syrských pobřežních vodách, což je fakticky naleziště navazující na pohádkové zdroje táhnoucí se od Egypta přes Izrael, Libanon a Sýrii až ke Kypru. Ruská strana do projektu investuje 100 milionů dolarů a náklady pak pokryje z předpokládaných zisků. K tomu tu jsou dohody za bezmála miliardu eur na obnovu syrské infrastruktury nebo údajné dohody o nároku na čtvrtinu produkce ropy a zemního plynu ze syrských nalezišť, které získá ruská firma Europolis tím, že tyto zdroje „osvobodí a ochrání“. (Syrská armáda mezitím ovládla zpětně další ropné vrty v provincii Rakká.) Europolis patří miliardáři Gennadiji Timčenkovi, jehož firma Strojtransgaz od června obnovuje fosfátové doly nedaleko Palmýry a zajistí i vývoz surovin do libanonského přístavu Siláata.
Írán, který do Sýrie vyslal nejen příslušníky svých revolučních gard, ale i úvěry v celkové výši bezmála pěti miliard dolarů, pro změnu míří do syrského telekomunikačního sektoru a v plánu je kromě rekonstrukčních projektů i výstavba plynových a ropných terminálů nebo společné zemědělské projekty. Není mimochodem bez zajímavosti, že v záplavě západní a izraelské kritiky „íránské rozpínavosti“ je Teherán v oblasti vnímán výrazně pozitivně, a to nejen v Damašku – například čelní iráčtí představitelé zdůrazňují, že nebýt íránské pomoci, byl by Bagdád už dávno v rukou Daeše, zatímco šéf iráckého Kurdistánu Masúd Barzání svého času připomněl, že „Írán byl první zemí, která nám dodala zbraně a munici“, když byl Irbíl na hraně porážky…
Asadovi kritici poukazují na to, že podobné ekonomické dohody Sýrii do budoucna svazují ruce při řízení ekonomiky „v národním zájmu“, což samozřejmě může být pravda. Faktem ale současně zůstává, že to jsou z valné většiny „nářky“ Západu nebo Perského zálivu, které podporovaly džihád (nebo „umírněný“ džihád), a litují, že západní koncerny, které samy na „národní zájmy“ nikdy beztak nehleděly, na poválečné rekonstrukci Sýrie příliš nevydělají…
Určitá výjimka nejspíš pořád platí pro Českou republiku, jak před dvěma lety v rozhovoru pro Literárky konstatoval Bašár Asad, nově by se dalo -- možná -- spekulovat třeba také o Francii, která se sbližuje s Íránem (a tím i Ruskem) a přestala požadovat Asadův „konec“, zatímco saúdská „krize kolem Kataru“ sbližuje Írán s Katarem a dalšími „renegáty“ z Perského zálivu, kteří už také nepožadují „Asadovu hlavu“, a současně i s Tureckem, které z Ruska kupuje protivzdušnou obranu, chce odebírat ruský zemní plyn a koncem léta podepsat i smlouvu na výstavbu jaderné elektrárny Akkuyu za dvacet miliard dolarů…
Tož tak nějak se to rýsuje.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
