Na počátku bylo gesto -- loni v lednu Rusko věnovalo Turecku klíče od zemního plynu pro Evropu. Na konci bylo rovněž gesto – sestřelení ruského bojového letounu nad Sýrií – a takřka idylické a dynamicky se rozvíjející vztahy mezi oběma zeměmi se rázem propadly pod bod mrazu. Vladimir Putin turecký útok označil za „bodnutí do zad“ a dal Ankaře najevo, že bude muset zaplatit velkou cenu. Nebyla to prázdná slova – následovalo omezení víz pro turecké občany, zákaz charterových letů do Turecka, embargo na turecký dovoz i zákaz další činnosti tureckých stavebních firem v Rusku. V čistě ekonomické rovině ruské embargo na turecké zboží a služby snížilo turecký export jen v lednu o skoro 15 procent a bez očekávaných asi 4,5 milionu ruských turistů, kteří by v Turecku utratili očekávaných 4,5 miliardy dolarů, padá celý turistický průmysl a na pobřeží Egejského i Středozemního moře je na prodej na 1300 hotelů. A Ankaře se nedaří najít ani případný náhradní zdroj za ruský zemní plyn; v úvahu přichází vlastně jen spojenecký Ázerbájdžán, ale i toto spojenectví má své limity – Turecko loni z Ruska dovezlo 55 procent své spotřeby zemního plynu, konkrétně 27 miliard krychlových metrů, což je 1,4krát více než celková roční ázerbajdžánská těžba. A co víc, Ázerbájdžán si očividně nechce znepřátelit Rusko, a tak se v jeho sporu s Tureckem beztak nechce nijak výrazně angažovat. K tomu sílí i regionální izolace Ankary; Egypt, Řecko a Kypr posilují ekonomickou, energetickou a politickou spolupráci a Turky nechávají ostentativně stranou. (Že by to byl hlavní důvod, proč turecké stíhačky pravidelně narušují vzdušný prostor sousedního Řecka?)

Z tohoto pohledu si lze vsadit na to, že si turecký prezident Recep Erdogan už musel v duchu položit otázku, zda s oním ruským bombardérem náhodou nepřestřelil.

Ekonomickou situaci Turecka, která už příliš nepřipomíná „zázrak“ minulé dekády, přitom provázejí další ruské „kárné“ tahy na geopolitické šachovnici, které mají na Ankaru ve své podstatě ještě větší dopad. V první řadě je řeč o spojenectví Ruska se syrskou kurdskou stranou YPG, kterou v Turecku označují za teroristickou. Kurdové přitom mají podporu nejen Ruska, ale i Spojených států, a tak se jejich oddílům daří postupovat severem Sýrie u tureckých hranic. Na jedné straně tím sice (s tichým souhlasem USA i Ruska?) úspěšně maří plány na počátek „ukončení nepřátelských akcí“, k čemuž mělo dojít už v pátek, na straně druhé ale porážejí „turecké“ džihádisty (včetně al-Káidy) v oblasti, přerušují zásobovací linie Daeše z Iráku i Turecka a společně se syrskou armádou rychle postupují na „hlavní město“ Daeše v Sýrii, na Rakká.

To vše přitom v Ankaře jen zesiluje pocit noční můry v podobě budoucího kurdského státu na severovýchodě Sýrie, který by nepochybně posílil touhu tureckých Kurdů (přinejmenším) po autonomii. Leteckou podporou Kurdů Rusko současně zrušilo turecké plány na vytvoření „nárazníkového pásma“ na severu Sýrie, která byla sice oficiálně motivována humanitárními důvody, ale ve skutečnosti spíš měla Kurdy připravit o území. Aktuálně se na straně Turecka nejvíce angažuje německá kancléřka Angela Merkelová, která kvůli podivným kšeftům s Tureckem kolem migrační vlny volá dokonce i po vyhlášení „čehosi jako bezletové zóny“ nad Sýrií, ale Rusko její návrhy nejenže odmítá, ale ruské stíhačky navíc provázející německá průzkumná letadla nad Sýrií tak zatím činí „profesionálně a bez incidentů“. Navíc se objevují zprávy, podle nichž Rusko Turecku pohrozilo, že na zvažovanou pozemní invazi do Sýrie odpoví taktickými jadernými zbraněmi, a přesunulo nejmodernější stíhačky na arménskou leteckou základnu Erebuni, která leží jen 20 kilometrů od tureckých hranic. Příprava na válku? Možná, zcela určitě ale další zátaras v Erdoganových plánech.

Turecko má proti tomu všemu v rukávu vlastně jen trumf v podobě možného uzavření Bosporu, což by mělo pro Rusko zásadní obchodní i vojenské dopady, ale pro takovou eskalaci konfliktu s Ruskem (a na severu Sýrie) má Ankara vlastně jen slovní podporu svých spojenců z NATO, což je trochu málo.