Původně mělo být další kolo „mírových“ rozhovorů v Ženevě klasicky rozpačité až nanicovaté, protože syrské bojiště fakticky zpochybňuje jeho smysl. Asadova armáda s pomocí spojenců a ruskou leteckou podporou opanovává situaci, a tak vlastně ani nemá o čem jednat s představiteli opozice, která je většinou exilová, nemá v samotné Sýrii (až na výjimky) žádný vliv a papouškuje vlastně jen zájmy svých sponzorů, ať už z Turecka nebo Saúdské Arábie. OSN, která „Ženevu“ pořádá, nakonec nedokázala dohodnout ani žádnou agendu jednání, o to víc pak éter zaplnila různá slova.

Damašek dopředu odmítl jakoukoli diskusi o demisi Bašára Asada, což například Francie označila za „provokaci“ a „špatné znamení“, ale kdo by bral francouzskou politiku na Blízkém východě vážně? Obzvláště poté, co si saúdský princ může u „socialistické“ Hollandovy vlády narychlo telefonicky objednat „Čestnou legii“ za „boj proti terorismu a extremismu“ a ukázal tak, kdo „vrtí“ Paříží. Vnitřní syrská opozice v Ženevě pro změnu oznámila bojkot dubnových parlamentních voleb a vzápětí si v budoucích orgánech státu řekla o právo veta. Exilová opozice chtěla nějakou dohodu „dojednat rychle“, Damašek namítl, že není kam spěchat. Rusko i OSN chtěly přizvat k jednáním veškerou nebojující opozici, včetně Kurdů, které si ale chtěla v Ženevě „přivlastnit“ syrská exilová opozice bez vlivu v Sýrii, ale Rusko současně spolu se Sýrií dopředu vyloučilo, že by v Damašku měla někdy zasednout federální vláda, což prakticky vylučuje i existenci federálního Kurdistánu…

Rusko obvinilo Ankaru z „plíživé agrese“ do Sýrie, syrská armáda na jihu země zabavila zásilku izraelských zbraní určených pro džihád, do rukou Daeše doputovaly pro změnu zbraně z Německa určené původně Kurdům, Al Kajda na severu Sýrie od svých někdejších spojenců, Svobodné syrské armády, zase dostala americké protitankové rakety…  

V bezvýchodné kakofonii hlasů, faktů a zájmů OSN konstatovala očividné, tedy že žádný plán B není, neboť plánem B je jen návrat k celoplošné válce.