Bez ohledu na vynaložené miliardy dolarů a záplavu džihádistů se Rijádu nepodařilo dosáhnout „změny režimu“ v Sýrii a otevřít tak zemi na jedné straně wahhábismu, na straně druhé vlivu Izraele. V Iráku centrální vláda dokázala uchovat jednotu nábožensky smíšeného státu a ani nová vláda nebude nakloněna Saúdům, ale spíše Teheránu. Agrese do Jemenu připravila o život přes 40 tisíc lidí a dohnala dvacet milionů obyvatel této nejchudší islámské blízkovýchodní země na pokraj humanitární katastrofy, ale vítězství nad jemenskými rebely je i po třech letech bombardování stále v nedohlednu. Po neuvěřitelném věznění libanonského premiéra v Rijádu pak Saúdové museli sledovat, jak v libanonských volbách rovněž vítězí spojenci Íránu. A podobně situace dopadá i kolem „katarské krize“ – saúdský tlak pomohl Katařům k ujasnění si svých geopolitických pozic i národního sebeuvědomění, a z „kárného“ kopání další neuvěřitelnosti – kanálu, který má katarský poloostrov proměnit ve skutečný ostrov oddělený od Saúdské Arábie – už žádný triumf také nekouká, spíš jen psychiatrická diagnóza.
Z velkých témat Blízkého východu, na nichž by mohli „zabodovat“, tak Saúdům zbyla snad jen otázka Palestiny. Nebo přesněji, ve skutečnosti jen jedna z rolí v komplikovaném procesu, jemuž se v Bílém domě zvyklo říkat „dohoda století“.
Ale popořadě.
Z Egypta a nově i z Kataru přicházejí zprávy o nepřímých rozhovorech Izraele s palestinským Hamasem, který jinak Izraeli obvykle slouží jako argument pro jakýkoli vojenský zásah v Gaze. Tématem je smír nebo snad i mír s Izraelem. Trumpův zeť Jared Kushner, který s „palestinským plánem“ objíždí metropole Blízkého východu, má za to, že takový postup podporuje i izraelský premiér Benjamin Netanjahu. A dohoda, jejíž text doposud nebyl ani zveřejněn, prý předpokládá vznik průmyslové zóny mezi Gazou a Egyptem, která by – za saúdské miliardy – zase o něco přiblížila „kreativní řešení“ otázky Gazy jejím přehozením do klína Káhiře. A navrch je ve hře i otevření letiště v pásmu Gazy nebo přístavu, i když izraelské zdroje mluví o „plovoucím přístavu“, který by Gazané měli „ukotvený“ kdesi u Kypru. Výměnou za to by Hamas zajišťoval příměří na pomezí Gazy a Izraele, který by si mohl „umýt ruce“.
Trump prý podrobnosti plánu už vysvětlil roztřeseným Jordáncům i Saúdům, kteří s ním souhlasí – koneckonců, musejí, protože americké základny fakticky drží obě královské rodiny u moci a Trumpovo puzení stahovat své oddíly ze světa – posledním příkladem budiž Německo – musí saúdské i jordánské vladaře děsit a tím i vést k naprosté poslušnosti. Benjamin Netanjahu se minulý týden prý už v jordánském Ammánu osobně setkal i se saúdským korunním princem MbS, s nímž jednal mimo jiné o projektu železnice spojující Izrael se Saúdy. A znovu, za saúdské peníze. (Mimochodem, Izrael a Saúdové se sice sbližují, ale židovský stát přitom rozhodně odmítá, aby USA pomohly Rijádu byť jen s mírovým jaderným programem.) S šéfem Mossadu už budoucí uspořádání probírali také šéfové tajných služeb hlavních sunnitských států…
Jinými slovy, do amerického plánu jsou aktivně zapojeni „snad všichni“ – s výjimkou Palestinců, přinejmenším těch z okupovaného západního břehu Jordánu. Trump jim text svého plánu, nad jehož amatérismem a proizraelským zaměřením se experti ušklíbají, dokonce ani neposlal přímo, nýbrž prostřednictvím Saúdů. A šéf tamní palestinské samosprávy Mahmúd Abbás a jeho okolí (přinejmenším až dosud) plán odmítá, protože dokument počítá s Jeruzalémem coby „nedělitelným a věčným“ hlavním městem Izraele, nepočítá s právem Palestinců na návrat a navrch ještě Palestince dělí na Gazu a Západní břeh (byť Abbásův Západní břeh běžně uvaluje na Gazu ekonomické sankce, prohlubuje vzájemné rozpory a tím obě enklávy odděluje sám od sebe). V praxi pak plán podle všeho sice předpokládá také nespecifikované možné rozšíření plochy, kterou palestinská samospráva kontroluje, aniž by ovšem zaručoval, že taková území budou mezi sebou propojená. Současně se dál počítá s tím, že si Izrael uchová kontrolu nad vzdušným prostorem a tokem Jordánu na východní hranici Izraele a Západního břehu, byť z hlediska Palestinců (i mezinárodního práva) je něco takového nepřijatelné. A k tomu je tu problém statutu Jeruzaléma, místo něhož by si Palestinci měli své hlavní město zřídit v několika vesnicích kousek dál.
A právě v tomto bodě – tedy při „uchlácholení“ palestinského vedení z okupovaného Západního břehu – znovu přichází chvíle pro bezedné saúdské peněženky. USA už o 65 milionů dolarů zkrátily financování uprchlické agentury OSN (UNRWA) a Jared Kushner namísto politických zisků pro Palestinu mluví o ziscích ekonomických, které vylepší životní úroveň obyvatel natolik, že jim faktická okupace přestane vadit... A přitom zcela otevřeně konstatuje, že vše půjde kupředu s Abbásem, nebo i bez něj, přičemž ve stejném duchu k Abbásovi už několik měsíců promlouvá i saúdský korunní princ…
Donalda Trumpa prý žene touha zanechat po sobě na Blízkém východě odkaz mírotvůrce. I kdyby to mělo být prostřednictvím plánu, který má, eufemisticky řečeno, k dokonalosti daleko, ale prostě se stane realitou a postupem času si jej budou všichni zúčastnění upravovat a zvykat si na něj. Mír je tedy na Blízkém východě i s americkým „mírovým plánem“ stejně v nedohlednu jako dřív.
Nicméně, podpora Trumpovu „palestinskému plánu“, postoj k novému statutu Jeruzaléma i jakékoli jiné ústupky ve prospěch Izraele saúdské panovníky musejí nutně v očích obyvatel arabských a muslimských států (nikoli nutně v očích jejich vlád) silně degradovat. Například islámští duchovní v Tunisku už vyzvali k bojkotu poutí do Mekky, protože Saúdové využívají příjmy z pouti plynoucí k financování svých válek a k destabilizaci regionu.
MbS sice může tlačit na jordánského krále, pod jehož správu formálně spadají posvátná islámská místa v Jeruzalému, ale nijak neobhájí, že souhlasil s tím, aby kontrolu nad těmito místy získal židovský stát, byť některé spekulace naznačují, že má na Skalní dóm a mešitu Al Aksá zálusk sám. Přidat tyto dvě islámská svatá místa k Mekce a Medíně vypadá jistě lákavě, ale vyhlídka na tento cíl je krajně problematická -- Izrael už má návrh zákona, který zajistí beztrestnost izraelským vojákům za vše, co v arabském Východním Jeruzalémě spáchají… A Saúdové, kterým se tak líbí pozice samozvaného lídra světového (alespoň sunnitského) islámu, by se v očích muslimů celého světa rázem stali povolnými spolupachateli, na něž by se žádná beztrestnost nevztahovala.
Je svým způsobem neuvěřitelné, že při výčtu všech dosavadních neúspěchů mladého korunního prince MbS jako by v Rijádu nikdo neviděl, že tímto postupem přímo tlačí Palestince do náručí Íránu, který spolu se Sýrií a částečně i Irákem a Libanonem, odmítá americkou, izraelskou a saúdskou hegemonii v regionu. A co víc, posiluje současně i všemožné džihádisty, co jich na Blízkém východě jen je. A možná to všechno v Rijádu i vidí, ale strach o své holé přežití, které opírají o americkou vojenskou moc, je silnější než strach z další strategické porážky…
PS. Saúdské vztahy s Washingtonem nabírají až komických rozměrů. Donald Trump před pár dny oznámil, že dostal od Saúdské Arábie příslib navýšení těžby ropy o dva miliony barelů denně. Saúdové se k této zprávě postavili rozpačitě, podle ironických poznámek z Teheránu totiž takovou kapacitu vůbec nemají. A i kdyby měli a opravdu sami měli zájem na adekvátním snížení světových cen a tím i na snížení svých příjmů v době, kdy se prý jejich ekonomika zvedá, tak razantní navýšení těžby není možné ze dne na den, ale spíš přinejmenším za rok. Bílý dům ale trvá na tom, že mu to král Salmán telefonicky slíbil. Vnucuje se otázka, zda se za celou „aférou“ náhodou neskrývá fakt, že Trump jednal s králem Salmánem, který prý už roky trpí demencí…
Mimochodem, Saúdové se v červnu dohodli s Ruskem, že vyzvou OPEC, aby společně navýšili celkovou těžbu ropy o 1,5 milionu barelů.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
