Formálně vzato mělo nejnovější kolo „astanských“ jednání mezi Ruskem, Tureckem a Íránem v Soči upevnit shodu na reálném „astanském“ procesu, jehož cílem je domluvit konkrétní urovnání situace v Sýrii. Nicméně, mnohem důležitější je beze sporu skutečnost, že se konalo v době, kdy syrská armáda po letech znovu ovládla „hranici“ s Jordánskem a Izraelem anektovanými Golanskými výšinami a kdy Izrael označil syrskou válku za „ukončenou“, s Bašárem Asadem jako vítězem. Logika velí, že další postup syrské armády a jejích spojenců zamíří na Idlíb u tureckých hranic. Je to výbušný kotel všech možných islamistů, kam Damašek vědomě v posledních skoro dvou letech sváží – na jednu hromadu – všechny džihádisty, kteří se mu kde vzdali.
Ankara už varovala, že jakýkoli takový postup donutí Turecko vystoupit z „astanského procesu“, ale… Potíž je z hlediska Turků nejspíš v tom, že na rozdíl od „jižního“ džihádu, který dostal od USA „padáka“ a více méně se posléze raději vzdal, ten idlíbský bude bojovat do posledního dechu, protože už není kam ustupovat. Ve výsledku tak teroristické skupiny v pásmu, které Turecko až dosud hájilo, rozpoutají obrovský konflikt a 2,5 milionu obyvatel provincie Idlíb se může – spolu s teroristy – vydat na útěk – a značná část z nich do Turecka. Přitom by Turecko chtělo současně uchovat svůj vliv v Idlíbu, který si udržuje už roky prostřednicvím přátelské spolupráce se spoustou tamních islamistických extremistů. A v neposlední řadě jsou tu z pohledu Turecka stále ještě Kurdové – jejich průnik do Idlíbu je mez, jejíž překročení Ankara nehodlá dopustit za žádnou cenu.
Turecký prezident Recep Erdogan v poslední době otázku Idlíbu nadhazoval při jednáních s Vladimirem Putinem několikrát. Požadoval, aby Moskva ofenzívu proti Idlíbu zablokovala. A faktem je, že po jednáních v Soči Rusko naznačilo, že ofenzíva není na pořadu dne, ale ministr zahraničí vzápětí konstatoval, že až tak jisté to zase není. A současně se objevují zprávy o nových dodávkách ruských zbraní syrské armádě právě kvůli útoku na Idlíb, na který Damašek neustále zdůrazňuje své nároky.
Nicméně, Putinův vyslanec Alexandr Lavrenťjev opakuje, že je tu stále „naděje“, že by „turečtí partneři“ a jejich „umírněná opozice“ celou situaci vyřešili sami. A že by tedy ve výsledku na severu Sýrie mohl vzniknout nějaký „umírněný“ turecký džihádistán. Čili, že se Turecku podaří odzbrojit džihád v Idlíbu stejně, jako tomu bylo na jihozápadě Sýrie, u hranic s Izraelem a Jordánskem. Právě to se ale nedaří. Turecké výzvy, aby se džihád sám od sebe vzdal, narážejí na „nepochopení“. Naopak, Al Kajda spolu s Daešem a dalšími teroristickými skupinami propojují své velení, připravují se na boj a zatýkají své spolubojovníky ochotné složit zbraně a kapitulovat. „Hrozba vycházející z této zóny, je stále významná,“ shrnuje Lavrenťjev, nejspíš s poukazem na skutečnost, že ruské rakety u letecké základny Hmejmím v posledních dnech sestřelily už nejméně čtyři útočící drony.
Damašek mezitím dál trvá na tom, že Idlíb osvobodí za jakoukoli cenu, přičemž přípravy na ofenzívu už podle všeho začaly. Podle různých odhadů je v Idlíbu asi 50 tisíc džihádistů, vesměs ze zahraničí – Turecka, Uzbekistánu, Čečenska, Turkmenistánu, z arabských monarchií Perského zálivu, ale jsou tam i přibližně čtyři tisíce čínských Ujgurů, kvůli nimž se prý dobytí Idlíbu hodlá vojensky zúčastnit i Čína.
Kromě očekávané bitvy, která se s velkou pravděpodobností přelije i na území Turecka, Ankaře dělají „starosti“ i syrští Kurdové, kteří nyní zahájili přímé rozhovory s Damaškem. Budoucnost kurdských enkláv na syrském území sice dohodnuta ještě nebyla, ale obě strany při vší vzájemné nedůvěře spojuje společný zájem, a tím je vytlačit Turecko ze syrských (potažmo syrskokurdských) území. A kurdské Syrské demokratické síly (SDF), které byly ještě donedávna v žoldu USA, dnes navrhují syrské armádě spolupráci při „dočištění“ zbytků Daeše v oblasti Suvejdy jižně od Damašku a k tomu nabízejí i své zajatce z řad Daeše k výměně za civilní rukojmí, které Daeš nedávno ze Suvejdy unesl.
Rusko sbližování Damašku a kurdských stran a hnutí podporuje, neboť ve finále mimo jiné z ruského pohledu povede k likvidaci „idlíbských“ džihádistů z Kavkazu a Střední Asie, při současném dodržení hlavního ruského cíle, kterým je uchování územní celistvosti Sýrie za „jakoukoli cenu“. Tedy odvrácení nebezpečného precedentu. Nicméně, Rusko zároveň chápe důležitost Turecka pro urovnání situace v Sýrii na straně jedné a jeho význam veledůležitého geopolitického i obchodního partnera na straně druhé.
Ale současně platí, že Turecko nemá žádný právní, natožpak morální argument, s nímž by mohlo syrské armádě, Rusům, Íráncům a možná i těm Číňanům v útoku na Idlíb nějak bránit. Ankara Daeš i Al Kajdu v Sýrii dlouho a všemožně podporovala, a tak si dnes příliš „vyskakovat“ nemůže. A podobně je na tom i s obsazenými syrskými územími – sice se turecké armádě a jejím džihádistickým spojencům podařilo od svých hranic odtlačit kurdské oddíly, které všechny považuje za „teroristické“, nicméně pro dlouhodobé setrvávání a „okupaci“ syrského příhraničí žádnou obhajobu nemá. Možná Ankara sázela na prohloubení rozporů mezi Ruskem a USA, mezi nimiž by si vymanévrovala nějaký prostor „pro sebe“. Trump s Putinem ale v Helsinkách podle všeho uzavřeli ohledně Sýrie vzájemně výhodné – a výhodné i pro Sýrii – ujednání, takže ve finále Trumpův Washington tlačí na Turecko takovým způsobem, že naopak nutí Ankaru, aby své nové spojence hledala u Ruska nebo Číny, s níž ostatně nyní Turecko podepsalo významné dohody o vojenské spolupráci. Ve výsledku je to ale jen další omezení tureckého „volného pohybu“ v Sýrii.
Suma sumárum: pro USA i Izrael válka v Sýrii fakticky už skončila, a tak s předpokládaným odsunem amerických sil – a kurdská vyjednávání s Damaškem jasně dokazují, že jejich američtí sponzoři z války v Sýrii opravdu odcházejí – zesílí i tlak na to, aby se ze Sýrie stáhly i turecké jednotky. USA už Turecku v Sýrii žádný prostor k dalším manévrům nevytvoří, a tak má nyní Ankara nejspíš už jen několik týdnů na to, aby s Ruskem, Íránem a možná i přímo Sýrií (a proč ne?) pro sebe rychle vyjednala co nejlepší podmínky, jaké ještě dojednat půjde. Protože rozhodnutí Damašku osvobodit Idlíb bude jen předehrou k následnému postupu na Afrín, Al Báb či Džarábulus, které jsou stále ještě pod tureckou kontrolou…
Tož tak nějak.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
