Formálně vzato mělo nejnovější kolo „astanských“ jednání mezi Ruskem, Tureckem a Íránem v Soči upevnit shodu na reálném „astanském“ procesu, jehož cílem je domluvit konkrétní urovnání situace v Sýrii. Nicméně, mnohem důležitější je beze sporu skutečnost, že se konalo v době, kdy syrská armáda po letech znovu ovládla „hranici“ s Jordánskem a Izraelem anektovanými Golanskými výšinami a kdy Izrael označil syrskou válku za „ukončenou“, s Bašárem Asadem jako vítězem. Logika velí, že další postup syrské armády a jejích spojenců zamíří na Idlíb u tureckých hranic. Je to výbušný kotel všech možných islamistů, kam Damašek vědomě v posledních skoro dvou letech sváží – na jednu hromadu – všechny džihádisty, kteří se mu kde vzdali.

Ankara už varovala, že jakýkoli takový postup donutí Turecko vystoupit z „astanského procesu“, ale… Potíž je z hlediska Turků nejspíš v tom, že na rozdíl od „jižního“ džihádu, který dostal od USA „padáka“ a více méně se posléze raději vzdal, ten idlíbský bude bojovat do posledního dechu, protože už není kam ustupovat. Ve výsledku tak teroristické skupiny v pásmu, které Turecko až dosud hájilo, rozpoutají obrovský konflikt a 2,5 milionu obyvatel provincie Idlíb se může – spolu s teroristy – vydat na útěk – a značná část z nich do Turecka. Přitom by Turecko chtělo současně uchovat svůj vliv v Idlíbu, který si udržuje už roky prostřednicvím přátelské spolupráce se spoustou tamních islamistických extremistů. A v neposlední řadě jsou tu z pohledu Turecka stále ještě Kurdové – jejich průnik do Idlíbu je mez, jejíž překročení Ankara nehodlá dopustit za žádnou cenu.

Turecký prezident Recep Erdogan v poslední době otázku Idlíbu nadhazoval při jednáních s Vladimirem Putinem několikrát. Požadoval, aby Moskva ofenzívu proti Idlíbu zablokovala. A faktem je, že po jednáních v Soči Rusko naznačilo, že ofenzíva není na pořadu dne, ale ministr zahraničí vzápětí konstatoval, že až tak jisté to zase není. A současně se objevují zprávy o nových dodávkách ruských zbraní syrské armádě právě kvůli útoku na Idlíb, na který Damašek neustále zdůrazňuje své nároky.

Nicméně, Putinův vyslanec Alexandr Lavrenťjev opakuje, že je tu stále „naděje“, že by „turečtí partneři“ a jejich „umírněná opozice“ celou situaci vyřešili sami. A že by tedy ve výsledku na severu Sýrie mohl vzniknout nějaký „umírněný“ turecký džihádistán. Čili, že se Turecku podaří odzbrojit džihád v Idlíbu stejně, jako tomu bylo na jihozápadě Sýrie, u hranic s Izraelem a Jordánskem. Právě to se ale nedaří. Turecké výzvy, aby se džihád sám od sebe vzdal, narážejí na „nepochopení“. Naopak, Al Kajda spolu s Daešem a dalšími teroristickými skupinami propojují své velení, připravují se na boj a zatýkají své spolubojovníky ochotné složit zbraně a kapitulovat. „Hrozba vycházející z této zóny, je stále významná,“ shrnuje Lavrenťjev, nejspíš s poukazem na skutečnost, že ruské rakety u letecké základny Hmejmím v posledních dnech sestřelily už nejméně čtyři útočící drony.