Tereza Spencerová: USA i Turecko chtějí v Sýrii spolupracovat s Ruskem

Není to ani čtrnáct dní od chvíle, kdy ministr zahraničí USA John Kerry v norském Oslu zkoušel přitvrdit dikci: Rusko si prý musí uvědomit, že trpělivost USA není nekonečná, že USA nebudou sedět s rukama v klíně, zatímco syrská armáda s ruskou podporou útočí na pozice rebelů (konkrétně kajdistů z Fronty al Nusrá a jejich „umírněných“ spojenců), prý je nejpozději do 1. září třeba zahájit práci nad vytvořením přechodné vlády, která současně odstraní Bašára Asada od moci, jinak přijde ke slovu „Plán B“… „Nedopustíme, aby to vše dále pokračovalo,“ zdůraznil Kerry.

Rusko reagovalo. Jeho letectvo pár dní poté zaútočilo na proamerické rebely u Tanfu na jihu Sýrie. Terčem náletu byl výcvikový tábor s asi 180 ozbrojenci, kteří se podle USA a Británie měli jednou zapojit do boje proti Daeši. Na pomoc jim sice vzlétly americké stíhačky ze základen v Iráku, ale když se pak musely vrátit pro dotankování, objevily se ruské stroje znovu. Výsledkem jsou prý dva mrtví rebelové a asi 18 zraněných. Mluvčí Kremlu vzápětí nálety potvrdil a přehrávaně si „posteskl“, že z výšky je velmi těžké rozlišit ty hodné rebely od těch zlých. Byl to otevřený vzkaz Washingtonu: pokud dál nehodlá oddělit své hodné rebely od Al Kajdy, nebude je rozlišovat ani Rusko.

Mezitím se přímo v Sýrii provalilo několik „nepříjemností“. Například fakt, že se Spojeným státům za uplynulý rok k boji proti Daeši v Sýrii podařilo vycvičit jen necelou stovku rebelů. Pentagon nyní vysvětluje, že vůbec nebylo účelem půlmiliardového programu utvářet „velké jednotky“, ale spíš „lídry“, aniž by ovšem bylo jasné, koho že by kde měli „vést“. Nebo že oddíly Spojenými státy podporované saláfistické Nové syrské armády (NSA) v rámci ofenzívy v provincii Dejrizor sice dokázaly obsadit opuštěné letiště, na které je dopravily (nejspíš jordánské) vrtulníky, ale následný útok na město Bukamal, které leží na hranicích s Irákem, už tak „úspěšný“ nebyl, protože Daeš – bez ohledu na americké nálety -- zahnal Novou syrskou armádu zpět na opuštěné letiště. Celá operace trvala pouhých několik hodin a skončila „strašně špatně“. Bylo zabito na 40 členů NSA, přičemž Daeš navíc ukořistil šest nových amerických armádních náklaďáků se zbraněmi a další vozy s municí a satelitními telefony. Cynici by mohli zauvažovat nad tím, zda to celé nebyla jen skrytá snaha dovézt Daeši něco zásob, čemuž by ostatně odpovídala další „nepříjemnost“ z posledních dní: Ukázalo se totiž, že zbraně, které CIA a Saúdská Arábie přes Jordánsko posílaly „umírněným“ rebelům do Sýrie, končily na černém trhu nebo rovnou v rukou Daeše, a celý tento kšeft řídila naše spřátelená jordánská tajná služba. A k tomu Rusko na americké proklamace o „docházející trpělivosti“ začalo nahlas uvažovat o tom, že by do Sýrie v řádu dnů vyslalo další jednotky, aby válku s konečnou platností „rozsekly“, načež se začaly množit úvahy o tom, jak dlouho asi potrvá než se ruské a americké stíhačky střetnou v nebi nad Sýrií…

Právě pohledem na výsledky americké „války proti Islámskému státu“, vyhlídky na možnou „syrskou“ válku s Ruskem, kterou USA až dosud vylučovaly, a současně i na kalendář, který s každým dnem ukrajuje možnosti, jak by se Barack Obama mohl zapsat mezi vítěze „války proti terorismu“, si pak lze asi nejjednodušeji vysvětlit radikální změnu, o níž informoval Washington Post. Byť podle některých zdrojů je vše zatím jen ve stadiu úvah, WP tvrdí, že Washington už Moskvě písemně nabídl koordinaci leteckých útoků proti syrské frančíze Al Kajdy, Frontě al Nusrá, kterou USA až dosud hájily. Americký návrh na spolupráci počítá se „sdílením cílů a koordinací rozšířené bombardovací kampaně“ proti Frontě al Nusrá. „Výměnou za to mají Rusové souhlasit s tím, že zatlačí na Asadův režim, aby přestal bombardovat určité syrské rebelské skupiny, které Spojené státy nepovažují za teroristické. Spojené státy neposkytnou Rusku přesné údaje o rozmístění těchto skupin, ale určí specifické zóny, které by měly být bezpečné před leteckými útoky Asadova režimu,“ konstatuje Washington Post. Takto formulován se sice návrh jeví jako logické pokračování americké politiky podpory „umírněných rebelů“ při současném odhození Al Kajdy přes palubu, nicméně z pohledu na bojiště se zdá být jasné, že jakékoli – a nově už i koordinované -- oslabení pozic Fronty al Nusrá povede především k tomu, že syrská armáda ovládne víc území a Asadův režim tím jen posílí.

Změna amerického uvažování přichází v době, kdy Bašár Asad oslavil Iftár s vojáky v Mardž al Sultánu a následně v rozhovoru pro australskou SBS Network potvrdil, že některé západní země, včetně Austrálie, udržují s jeho vládou tajné kontakty. „Politicky na nás útočí a pak vysílají své činovníky, aby s námi jednali tajně, obzvláště o bezpečnosti,“ prohlásil Asad s tím, že tyto státy nahlas „beztak jen opakují to, co Spojené státy chtějí, aby říkaly“. Není to žádná novinka: slavný americký reportér Seymour Hersh už loni v prosinci konstatoval, že americká generalita odmítá zničení Sýrie po libyjském vzoru a proto americký generální štáb některým zemím (včetně třeba Německa) předává zpravodajské informace za podmínky, že doputují až do Damašku. A Západ tím nejspíš akceptuje i fakt, že Bašár Asad v čele Sýrie zůstane ještě roky, protože tak dlouho může podle Kremlu trvat, než vznikne jistota, že jeho odchod z nejvyšší funkce nevyvolá chaos nebo že se moci v zemi nechopí islamisté. Není bez zajímavosti, že rizika spojená s případným rychlým sesazením Bašára Asada si „zničehonic“ začíná uvědomovat i syrská opozice…

Obama chválí

Svůj význam pro další vývoj syrské války přitom měly i další dvě události uplynulých dní. Na konzultace do Moskvy přijel íránský admirál Alí Šámchání, který stojí v čele íránské Rady pro národní bezpečnost a nově byl pověřen i koordinací postupu s Ruskem a Sýrií. Podle íránských médií je Šamcháního jmenování do nově utvořené funkce známkou „jednotnějšího a realističtější íránské regionální politiky“, což naznačuje větší flexibilitu při hledání politického řešení syrské krize, odmítnutí spekulací o vzájemných sporech i prohlubování ekonomických vazeb mezi Íránem a Ruskem. Současně je tu ale znovu John Kerry. V půli června jednal se svým íránským kolegou Muhammadem Zarífem a nyní tvrdí, že íránská vojenská přítomnost v Iráku je „užitečná“ v boji proti Daeši, přičemž zdůrazňuje, že USA a Írán mají právě v Daeši „společného nepřítele“. Přitom obhajuje i obří kontrakt, v jehož rámci chce Teherán od amerického Boeingu nakoupit dopravní letadla za 25 miliard dolarů – stále ještě přetrvávající sankce proti Íránu přitom nutí Obamovu administrativu, aby pro tento obchod rozhodla o výjimce.

A pak je tu samozřejmě Turecko. Lze předpokládat, že Washington tohoto svého spojence z NATO předem informoval o plánu na vojenskou spolupráci s Ruskem v Sýrii, což mohl být jeden z důvodů, který přiměl Ankaru k přehodnocení své syrské politiky – ta až dosud spočívala na nebezpečném „Tanci s vlky“, tedy otevřené nebo skryté podpoře různých teroristických skupin -- a tím si uvolnila i ruce k normalizaci vztahů s Ruskem.

Ruská média obšírně informují o asi čtyřicetiminutovém telefonátu (ještě nedávno „velkých přátel“) Vladimira Putina s Recepem Erdoganem, z něhož vzešla nejen turecká omluva za sestřelení ruské stíhačky, ale i vyhlídka na zářijovou osobní schůzku nebo postupné rušení ruských sankcí proti Turecku, za což prý Ankara Moskvě slíbila, že se vynasnaží v Sýrii sblížit své postoje s těmi ruskými. A Barack Obama zatelefonoval Recepu Erdoganovi, aby mu za kroky „vedoucí k normalizaci“ vztahů s Izraelem a Ruskem poděkoval…

Je zřejmé, že za takto „rozdaných karet“ může Rusko nechat případné vojenské posily do Sýrie doma.

Ačkoli není zřetelné, jaká jednotlivá událost kdesi v zákulisí aktuálně pohnula „dějinami“ a pravděpodobnější bude konstatování, že je ve hře kombinace a souhra mnoha jednotlivostí, lze přesto opatrně naznačit, že se válka v Sýrii může znovu posunout blíž řešení. Nebo alespoň vybřednout ze slepé uličky. A zatímco některá turecká média už horují pro spolupráci s Ruskem v boji proti terorismu, další se prostě ptají, zda bylo sestřelení ruské stíhačky a následné zmrazení vztahů s Ruskem opravdu tak nutné, když se za to nyní musí Turecko omlouvat…

Ruská „aktiva“

A pokud už stíhačku sestřelili, tak proč se za ni vlastně nyní Ankara omlouvá, ptá se zmíněný list Vatan. Hlavní důvody budou podle všeho ekonomické, soudí třeba turecký deník Hurriyet. Ruské obchodní embargo vyhlášené po sestřelení stíhačky drasticky ochromilo turecký cestovní ruch i vzájemný obchod, jehož objem ještě v roce 2014 dosahoval 30 miliard dolarů a dále rostl, přičemž v kritickou chvíli byly na stole rovněž projekty typu plynovodu South Stream nebo výstavby jaderné elektrárny v Turecku za 20 miliard dolarů. To vše může, přinejmenším teoreticky, nyní výhledově znovu ožít.

Nicméně, opětovné sbližování s Ruskem ovlivní i geopolitickou situaci, neboť kromě změny turecké politiky v Sýrii je řeč nejen o sbližování s Ruskem a Izraelem, ale nejspíš i s Irákem a Egyptem, tedy se státy, které lze v současnosti počítat do sféry ruského či íránského vlivu. S Teheránem, Bagdádem a Damaškem utváří „šíitskou osu“ rovněž Rusko, ale Ankaru pro změnu s těmito metropolemi spojují legitimní bezpečnostní zájmy týkající se jejich příslušných kurdských menšin. Právě v těchto otázkách mohou Rusko a USA vystoupit v roli arbitrů, rozejít se ale budou moci například v problematice Černého moře, které bylo vždy „soukromým jezerem“ především Ruska a Turecka, a při nynější nové regionální orientaci Ankary nemusí být jeho „věrnost k NATO“ – znovu – nijak přehnaně pevná.

Zkrátka, lze konstatovat, že sbližování Ruska s Tureckem je ku prospěchu obou zemí, i když ve finále, s přihlédnutím k pobrexitovému chaosu v Evropě nebo k nevraživosti vůči Ankaře ve Washingtonu, je výhodnější spíše pro Rusko, protože Turecku už mnoho jiných variant, kde hledat nové spojence a vyjít z izolace nezbylo. Výčet „ruských aktiv“ na Blízkém východě je až neuvěřitelný: Káhira, Ankara, Damašek, Teherán, Jeruzalém, Bagdád… Všichni mají mezi sebou spory a je od Ruska přehnaně sebevědomé si myslet, že je dokáže nějakým způsobem vést a dovést k normálním, neválečným vztahům.

Co když se to ale jednou -- třeba za pět deset patnáct let -- povede?

Mimochodem, je jen náhoda, že americké Politico právě nyní připomnělo dávný americký a britský supertajný plán na totální likvidaci Blízkého východu jen aby se tamní ropa nedostala do tehdy ještě sovětských rukou?

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.