Na první pohled to vypadá jako déja vu. Zničení Libye vedla osobně ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová, prodloužená ruka Baracka Obamy v jeho válce proti Libyi, bez ohledu na nesouhlas generality Pentagonu. Nynější ministr zahraničí John Kerry, prodloužená ruka Baracka Obamy v jeho válce proti Daeši, má na dosažení nějakých hmatatelných výsledků už jen asi půl roku, a tak rovněž zkouší přitvrzovat: Rusko si prý musí uvědomit, že trpělivost USA není nekonečná, že USA nebudou sedět s rukama v klíně, zatímco syrská armáda s ruskou podporou útočí na pozice rebelů (konkrétně kajdistů z Fronty al Nusrá a jejich „umírněných“ spojenců), prý je nejpozději do 1. září třeba zahájit práci nad vytvořením přechodné vlády, která současně odstraní Bašára Asada od moci, jinak přijde ke slovu „Plán B“… „Nedopustíme, aby to vše dále pokračovalo,“ zdůraznil Kerry, který vždy patřil k největším zastáncům „velké“ americké války proti Sýrii.

Nicméně, Kerryho „průraznost“ vzápětí otestoval interní materiál jeho vlastního ministerstva, v němž na pět desítek vysokých činitelů „protestuje“ proti americké politice v Sýrii, která nyní soustředí jen na boj proti Daeši, namísto aby se zaměřila výhradně na svržení Asadova režimu. Kerry dokument označil za „důležitý“, je prý připraven s jeho autory jednat, ale z Washingtonu zaznívá, že prý USA ve zbytku Obamova mandátu svou syrskou politiku měnit už nebudou a zůstanou u snah řešit konflikt mírovou cestou, a to i přesto, že zrovna diplomatická cesta zdá se být aktuálně „zarúbaná“ a budoucí podobu Sýrie určuje spíš dění na bojišti.

Je příznačné, že stejně jako v případě zničení Libye nyní jakoukoli eskalaci války proti Asadovu režimu odmítá především Pentagon. Z pohledu generálů totiž u Aleppa nebojují žádní „rebelové“, ale teroristé napojení na Al Kajdu, a jako takoví si žádnou americkou podporu nezaslouží, a to ani nyní, kdy je ruské bombardování odřízlo od zásobovacích tras. A generálové nejenže nechtějí bojovat proti syrské armádě, ve skutečnosti vedou nevyhlášenou válku proti CIA, která má v Sýrii své vlastní cíle. Jak například už v prosinci uváděl respektovaný americký novinář Seymour Hersh, generálové situaci hodnotí příkře: žádná životaschopná „umírněná“ opozice bojující proti Asadovi neexistovala už ani v roce 2013, zato CIA vyzbrojovala extremisty. Proto americký generální štáb některým zemím (včetně třeba Německa) předává zpravodajské informace za podmínky, že doputují až do Damašku. Smyslem je překazit tajné službě pašování zbraní do Sýrie, aby tak americké zbraně ve finále znovu nekončily v rukou Daeše a Al Kajdy. Přímo se tak vnucuje možný nový pohled na nedávno přiznaný americký nálet na rebely, kteří byli vycvičeni a vyzbrojeni Spojenými státy. Omyl, nebo „omyl“?

CIA pro změnu viní generály z toho, že papouškují „ruskou propagandu“, příliš se soustředí na boj proti Daeši a nechtějí pomáhat rebelům bojujícím po boku Fronty al Nusrá, jejíž střechová organizace, Al Kajda, vyjádřila oddanost novému lídrovi afghánského Talibanu. (A proti němu pro změnu USA bojují v Afghánistánu, byť po patnácti letech stále nekončící, a naopak eskalující, okupace dnes Taliban ovládá víc území, než kdykoli po roce 2001.)

Vzhledem k míře ruského zapojení do války v Sýrii se americký atak proti Damašku, po němž volají „nespokojení diplomaté“, obecně jeví dost chiméricky, tím spíš, že bojeschopná je pouhá třetina amerických brigád, a tak nejspíš není „disidentskému“ dokumentu z ministerstva zahraničí přikládat větší význam. Současně ale naznačuje, že ve vnitropolitickém souboji mezi CIA a Pentagonem je ministerstvo zahraničí silně pod vlivem neokonzervativců a tajné služby. Právě oni totiž razí – už v Libyi tragickou -- tezi, podle níž nelze Daeš porazit v situaci, kdy má Sýrie slabou vládu, z čehož má jaksi logicky vyplývat, že zničení stále ještě funkční Sýrie v boji proti Daeši nějak pomůže.