V Dahabu je pusto. V prázdných uličkách i na molu mají početní převahu majitelé krámků se suvenýry, odsouzení k čekání, nejspíš rovnou na Godota. Kdo zná Dahab, ví, že stačí projít tak asi padesát metrů a viděli jste vše, protože pak už se vše jen opakuje – tytéž suvenýry, tytéž šály, tatáž trička a mikiny, obdobné hospůdky a bary. Za plného provozu s davem lidí to tolik nebilo do očí, dnes to působí surrealisticky. Pár stovek místních, kteří využívají prodlouženého víkendu, a pár desítek bílých tváří to nemůže zachránit.

Ti první jsou tu přitom vlastně „z nutnosti“ – vláda vyhlásila na výročí revoluce z 25. ledna 2011 zvláštní svátek (Den policie) a mnozí usoudili, že je pro ně jistější a zcela jistě zábavnější být třeba v Dahabu, než aby se člověk přimotal k něčemu ve velkých městech, o Tahríru nemluvě. Tím spíš v době, kdy se v Tunisku jako by schylovalo k revolučnímu repete, které Káhira nehodlá dopustit -- aniž by ovšem vládu prezidenta Sísího nějaký vnitřní disent reálně ohrožoval. (Fotogalerie z Káhiry na výročí revoluce jsou ZDE, ZDE nebo třeba ZDE).   

Absence zahraničních turistů – přinejmenším v počtech třeba ještě z před pár let – svým způsobem naopak dokládá vývoj mezinárodních dějin posledních dekád. Nebo spíš vývoj dějinného propletence, protože Blízký východ je právě takový. Propletený.

Když jsem do Dahabu přijela poprvé, někdy v roce 1992, byla to jen beduínská vesnička: pár zablešených stanů, v nichž staří dědové cosi mocně potahovali z šíši, cosi asi hodně dobrého, protože tu s nimi spokojeně žila komunita starých evropských hippíků, kteří se kdysi při návratu z Ameriky u místních beduínů jaksi zapomněli. Připlešatělí dědové a babičky s copánky ověšení korálky se bavili navlékáním dalších korálků, batikováním triček, hulením a zdviháním ukazováčku a prostředníčku do tvaru V. Zvěsti po téhle idylce jako by mimo čas a prostor se ale rozkřikly, zájemců o svobodný život začalo přibývat; někteří přijeli na pár dní, další rovnou zůstali. Dahab se začal „zrychlovat“, postupně ho zaplnily ho malé hotýlky a baříky, potápěčské kluby; to vše sem pak přilákalo davy nonkonformní mládeže z Evropy, Ameriky, ale i z Izraele, která se tu cítila dostatečně „free“. Staří hippies museli ustoupit. Poslední z nich (doplnění o nové posily postkvětinových dětí) se prý přestěhovali severněji, kamsi k Nuweibě, ale to nevím jistě.

Češi pomáhali také

Ve stejné době už ale – daleko od Dahabu -- vlastně začínal konec Blízkého východu, přinejmenším v jeho dosavadní podobě. Spojené státy Saddámu Husajnovi nejprve fakticky schválily okupaci Kuvajtu, načež ho za ni vzápětí ztrestaly první válkou v Zálivu. Tehdejší slavné americké operace Pouštní bouře, která zahájila rozval Blízkého východu, se už snaživě zúčastnila i Česká republika, jak vyplývá třeba ze vzpomínek našich tehdejších velitelů (ZDE nebo ZDE). Byli jsme u toho, sotvakdo tehdy proti válce protestoval, tím spíš, že tehdy Západ nepokrytě lhal o iráckém vraždění kuvajtských nemluvňat v inkubátorech; sotva kdo tehdy odmítal počátky démonizace muslimů, bez níž by se válka západní veřejnosti „prodávala“ přece jen hůř.