V neděli si Egypt připomněl první výročí pumového útoku Daeše na ruské dopravní letadlo, v jehož troskách nad Sinají zemřelo 224 turistů. Kromě Ruska vzápětí z bezpečnostních důvodů zrušila lety do přímořských letovisek na poloostrově také Velká Británie. Turisté z těchto dvou zemí přitom pokrývali 40 procent veškerého cestovního ruchu v Egyptě. A ten pro změnu tvořil pětinu egyptských příjmů. Už letos v únoru vláda oficiálně uvedla, že od útoku na letadlo přišla o 1,3 miliardy dolarů a mezitím ztráty cestovního průmyslu, který se ani nedokázal vzpamatovat z nejistých časů po revolucích a převratech arabského jara, jen narostly. Ačkoli čtyři ruské letecké společnosti už požádaly o licenci k obnoveným letům do Egypta, ruská vláda kvůli bezpečnostním opatřením na egyptské straně konečný verdikt stále odkládá, pro Británii platí totéž, a české cestovky nebo obnovené turistické lety z Istanbulu situaci zachránit nedokážou.

Problémy, který nejlidnatější arabská země musí akutně řešit, jsou ale hlubší.

Staří spojenci končí…

Zahraničně politická orientace Káhiry prochází v posledních pěti letech, tedy od svržení proamerického režimu Husního Mubaraka, zásadní proměnou. Po pádu svého chráněnce v roce 2011 USA vsadily – nejspíš vedeny prostou snahou udržet svůj vliv za jakoukoli cenu -- na pozdějšího vítěze prvních demokratických voleb, na Muslimské bratrstvo, jedinou politickou sílu, která v tehdejším Egyptě měla celostátní síť i čáku dosáhnout triumfu. Muslimští bratři po dekády působili ve formální izolaci a ilegalitě a nástup k moci jim nijak neprospěl – neschopnost řešit ekonomické problémy státu začali nahrazovat prosazováním islámu do každodenního života. Když ještě jen zvažovali, že by ženám zakázali nakupovat na tržišti banány nebo okurky, aby na ně nepřicházely hříšné myšlenky, většina lidí se smála, stejně jako posléze třeba při snahách zakázat v Egyptě balet nebo operu. Kosa ale padla na kámen nedlouho poté, co se zemí začaly šířit zvěsti o snaze zakázat dívkám chodit do školy; to už bylo pro Egypťany, z nichž drtivá většina nikdy nebude srovnatelná s Afghánci v Kandaháru za vlády Talibanu, příliš. Do ulic vyšly miliony lidí a moci se v roce 2013 chopila armáda, která měla masovou podporu umírněných sunnitů i křesťanů, ale v zahraničí především fundamentalistické Saúdské Arábie – tamní královskou rodinu sice s MB pojí víra v islám, jehož politické větve se ale feudálové současně bojí, neboť samotná představa nějakých voleb by znamenala konec jejich vladařských životů.

Armáda, do jejíhož čela později nastoupil současný prezident Abdal Fattáh Sísí, měla podporu národa, který po dekádách režimů Anvara Sadata nebo Husního Mubaraka a s čerstvou zkušeností s americkou aliancí s MB, a tak „Bratry“ označila za teroristy se vším, co k tomu patří, a změnila kurz. Následovalo sbližování s Ruskem, kam si Sísí osobně doletěl pro Putinovo požehnání kandidovat na prezidenta, a velkorysou Čínou při současném „braní darů“ z Perského zálivu v podobě ropy zadarmo. Tato část „ekonomického“ postoje Káhiry nebyla nijak nová, protože si egyptští lídři za uplynulá desetiletí navykli na axiom, podle něhož je jejich země „příliš důležitá na to, aby ji ostatní nechali padnout“.

V posledních týdnech se nicméně tento axiom rozpadl. Pokračující ekonomické a politické sbližování s Ruskem a Čínou nejprve přimělo Spojené státy, aby svou (převážně vojenskou) pomoc přesměrovaly jinam, zatímco Saúdům se pro změnu začala zajídat politika Káhiry v syrské válce, v níž se Egypt na mezinárodní scéně stále okatěji staví na stranu Ruska a Asadova režimu a prohlubuje s oběma stranami spolupráci ve vojenské nebo humanitární oblasti. Saúdové a Perský záliv jako takový na protest (ale i kvůli vlastním stále hlubším finančním problémům) zrušil dodávky ropy Egyptu. Káhira se vzdorovitě nedala a v reakci ukončila svou (formální) účast v saúdské koalici útočící na Jemen, což na adresu Saúdů provází více méně zjednodušenou tezí, podle níž egyptský boj proti islamistickému terorismu logicky generuje nepřátele...