V neděli si Egypt připomněl první výročí pumového útoku Daeše na ruské dopravní letadlo, v jehož troskách nad Sinají zemřelo 224 turistů. Kromě Ruska vzápětí z bezpečnostních důvodů zrušila lety do přímořských letovisek na poloostrově také Velká Británie. Turisté z těchto dvou zemí přitom pokrývali 40 procent veškerého cestovního ruchu v Egyptě. A ten pro změnu tvořil pětinu egyptských příjmů. Už letos v únoru vláda oficiálně uvedla, že od útoku na letadlo přišla o 1,3 miliardy dolarů a mezitím ztráty cestovního průmyslu, který se ani nedokázal vzpamatovat z nejistých časů po revolucích a převratech arabského jara, jen narostly. Ačkoli čtyři ruské letecké společnosti už požádaly o licenci k obnoveným letům do Egypta, ruská vláda kvůli bezpečnostním opatřením na egyptské straně konečný verdikt stále odkládá, pro Británii platí totéž, a české cestovky nebo obnovené turistické lety z Istanbulu situaci zachránit nedokážou.
Problémy, který nejlidnatější arabská země musí akutně řešit, jsou ale hlubší.
Staří spojenci končí…
Zahraničně politická orientace Káhiry prochází v posledních pěti letech, tedy od svržení proamerického režimu Husního Mubaraka, zásadní proměnou. Po pádu svého chráněnce v roce 2011 USA vsadily – nejspíš vedeny prostou snahou udržet svůj vliv za jakoukoli cenu -- na pozdějšího vítěze prvních demokratických voleb, na Muslimské bratrstvo, jedinou politickou sílu, která v tehdejším Egyptě měla celostátní síť i čáku dosáhnout triumfu. Muslimští bratři po dekády působili ve formální izolaci a ilegalitě a nástup k moci jim nijak neprospěl – neschopnost řešit ekonomické problémy státu začali nahrazovat prosazováním islámu do každodenního života. Když ještě jen zvažovali, že by ženám zakázali nakupovat na tržišti banány nebo okurky, aby na ně nepřicházely hříšné myšlenky, většina lidí se smála, stejně jako posléze třeba při snahách zakázat v Egyptě balet nebo operu. Kosa ale padla na kámen nedlouho poté, co se zemí začaly šířit zvěsti o snaze zakázat dívkám chodit do školy; to už bylo pro Egypťany, z nichž drtivá většina nikdy nebude srovnatelná s Afghánci v Kandaháru za vlády Talibanu, příliš. Do ulic vyšly miliony lidí a moci se v roce 2013 chopila armáda, která měla masovou podporu umírněných sunnitů i křesťanů, ale v zahraničí především fundamentalistické Saúdské Arábie – tamní královskou rodinu sice s MB pojí víra v islám, jehož politické větve se ale feudálové současně bojí, neboť samotná představa nějakých voleb by znamenala konec jejich vladařských životů.
Armáda, do jejíhož čela později nastoupil současný prezident Abdal Fattáh Sísí, měla podporu národa, který po dekádách režimů Anvara Sadata nebo Husního Mubaraka a s čerstvou zkušeností s americkou aliancí s MB, a tak „Bratry“ označila za teroristy se vším, co k tomu patří, a změnila kurz. Následovalo sbližování s Ruskem, kam si Sísí osobně doletěl pro Putinovo požehnání kandidovat na prezidenta, a velkorysou Čínou při současném „braní darů“ z Perského zálivu v podobě ropy zadarmo. Tato část „ekonomického“ postoje Káhiry nebyla nijak nová, protože si egyptští lídři za uplynulá desetiletí navykli na axiom, podle něhož je jejich země „příliš důležitá na to, aby ji ostatní nechali padnout“.
V posledních týdnech se nicméně tento axiom rozpadl. Pokračující ekonomické a politické sbližování s Ruskem a Čínou nejprve přimělo Spojené státy, aby svou (převážně vojenskou) pomoc přesměrovaly jinam, zatímco Saúdům se pro změnu začala zajídat politika Káhiry v syrské válce, v níž se Egypt na mezinárodní scéně stále okatěji staví na stranu Ruska a Asadova režimu a prohlubuje s oběma stranami spolupráci ve vojenské nebo humanitární oblasti. Saúdové a Perský záliv jako takový na protest (ale i kvůli vlastním stále hlubším finančním problémům) zrušil dodávky ropy Egyptu. Káhira se vzdorovitě nedala a v reakci ukončila svou (formální) účast v saúdské koalici útočící na Jemen, což na adresu Saúdů provází více méně zjednodušenou tezí, podle níž egyptský boj proti islamistickému terorismu logicky generuje nepřátele...
Zatím není jasné, jak hluboký rozkol mezi Egyptem a Saúdy bude, nicméně je zřejmé, že mu nezabránilo ani kontroverzní gesto Sísího vlády, která se před pár měsíci rozhodla „vrátit“ Saúdům dva ostrůvky v Rudém moři, tím spíš, že celá kauza mezitím zabředla do řetězce soudních procesů a odvolání. Káhira se v každém případě začala poohlížet po ropě z Iráku, jehož šíitská vláda je pod kontrolou Íránu, tedy ještě donedávna úhlavního nepřítele všech egyptských režimů. Sbližování Káhiry s Teheránem přitom není v tomto ohledu jedinou „revolucí“, neboť zatímco Saúdové odmítají „proruským“ Egypťanům svou ropu dál dávat, se samotnými Rusy věcně jednají o snížení produkce a o „stabilizaci“ světových cen, přičemž vztahy se Saúdy mají podle Moskvy „ohromný potenciál“…
„Revoluce chudých“
Než – a pokud vůbec – se podobné veletoče, které současný Blízký východ mění v jeden velký vír, promění v nové a pevné vazby, je tu realita. Egypt sám o sobě není chudá země, nicméně náklady na Sísího mamutí projekty typu druhého Suezského kanálu nebo nového administrativního centra země, spolu se zavlažováním milionů akrů pouště a dotacemi malým a středním podnikům jsou přece jen nejspíš „přes čáru“, tím spíš, že systém distribuce státních prostředků „ne vždy končí u těch potřebných“, řečeno eufemisticky. K září činily egyptské rezervy 19,6 miliardy dolarů, což je sice oproti loňsku nárůst, ale stále je to jen polovina toho, co měla Káhira v zásobě ještě na počátku revolučního roku 2011.
K tomu se přidala valutová krize a stát si musel zažádat o půjčky a s nimi přišla i krize, kterou známe z Evropy. V rámci jednání o 12 miliardách dolarů od Mezinárodního měnového fondu byla Káhira donucena k sociálním škrtům a rušením dotací na energie, pohonné hmoty, ale především potraviny. Jejich ceny začaly prudce stoupat před několika týdny a některé druhy základních potravin už nejsou pro většinu obyvatel dostupné – a v „obyčejných“ obchodech už beztak ani nejsou, zatímco v těch dražších se vyhlašují kvóty na cukr, rýži nebo olej.
Přitom není zcela zřejmé, proč zdražil a posléze zmizel třeba zrovna cukr. Egypt ročně spotřebuje tři miliony tun, vyrobí dva miliony a milion musí dovážet. Někteří poukazují na všemocnou armádu, která monopolizuje produkci i distribuci mnoha komodit, ale naproti tomu se zdá, že sama „vojenská“ vláda byla celou situací zaskočena. Slibuje, že do budoucna situaci vyřeší tlakem na ekonomický rozvoj a regulaci monopolů, ale aktuální „hladové“ protesty řeší radikálně – zabavila například zásoby cukru místní pobočce Pepsi Coly a firmě Edita, největšímu egyptskému výrobci cukrovinek, čímž sice jejich provozy na několik dní fakticky uzavřela, ale zato mohla davům na náměstích začít distribuovat sladidlo…
Prostí Egypťané se bouří a v médiích se objevují záběry, na nichž zoufalí lidé kritizují vládu a stávají se hitovkami místních sociálních sítí. Na protest proti rostoucím cenám potravin se v Alexandrii dokonce jeden člověk upálil. První protesty proti navyšování nájmů v sociálních bytech se objevily v Port Saidu. Prezident Sísí obvinil média, že zveřejňováním kritiky vlády poškozují zájmy Egypta, nicméně jeho popularita v posledních měsících propadla o takřka 20 procent, byť má stále důvěru spolehlivě nadpolovičně většiny obyvatel.
Ačkoli lídr populární rockové kapely Cairokee Amr Aíd s ohledem na rostoucí nespokojenost občanů soudí, že „odpočítávání už začalo“, západní média mají Sísího za „mrtvého muže“ a na Facebooku se objevila skupina „Revoluce chudých“, nelze jednoznačně tvrdit, že se Egypt chystá na další puč. Podle některých názorů jsou za podobnými akcemi na sociálních sítích „sousední“ země, kterým se nelíbí Sísího tažení proti Muslimskému bratrstvu, potažmo snad i jeho pokračující boj proti Daeši a dalším teroristům, který na severu Sinajského poloostrova vede i s izraelskou pomocí.
Možná významnějším argumentem je ovšem skutečnost, že skloňovaná „Revoluce chudých“ by opravdu byla jen „revolucí chudých“. Zatímco po prvotní revoltě „arabského jara“ USA a další země poměrně rychle přišly se svou „pomocnou rukou“ a svými plány do budoucna, a totéž – v případě Saúdské Arábie – platilo i pro „revoluci 3.0“ z roku 2013, nyní se zdá, že ve hře jsou opravdu jen naštvaní a zoufalí lidé, na něž plnou vahou dopadá ekonomická a sociální situace. A „chudí“ sami o sobě – bez ohledu na kolosálně špatné plánování, ekonomické odhady a v neposlední řadě i zkorumpovanost káhirských vůdců – nejsou žádnou alternativou současné vládě, pro většinu Egypťanů znavených pěti lety chaosu by byla spíše jen zárukou dalšího zhoršování všeho kolem.
Nicméně, uvidíme. „Revoluce“ je oznámena na 11. listopadu.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
