V Jemenu je v současnosti asi 320 tisíc ozbrojenců z 11 různých frakcí, většinou jsou to mladí muži mezi 15 a 24 lety, podvyživení a špatně vyzbrojení a vycvičení, kteří nemají ponětí, kam vše směřuje, ale dobře vědí, že se blíží násilí, což znamená, že jejich nejlepším přítelem a zachráncem života se stává jejich kalašnikov, popisuje situaci Yemen Times. Oněch 11 skupin má své bašty v různých oblastech Jemenu, ale jejich třecí plochy procházejí všemi městy po celé zemi. Vznikly už ale tři hlavní aliance, přičemž v prvním táboře se spojili Húthíové, bývalý diktátor Alí Abdalláh Sálih a Írán a mohou se opřít o řadu kmenových regionů i o většinu jemenské armády. Proti nim stojí tábor prezidenta Hádího, který má podporu části separatistického Hnutí Jihu, jihojemenských klanů, části armády a Saúdské Arábie. Třetí silou je propletenec radikálních džihádistů včetně regionální Al Kajdy (AQAP) a Islámského státu. Zdlouhavý konflikt prospěje hlavně jim, protože dokážou využít všeobecného chaosu a prohloubení rozporů mezi Jemenci, soudí Yemen Times.

Generál/prezident Mansúr Hádí má sice v zádech Saúdy a celou feudální Radu pro spolupráci zemí Perského zálivu (GCC), ale podle Yemen Times nemůže zastavit postup húthijských a sálihovských bojovníků, protože sám nemá v zemi prakticky žádný vliv, nemá pod kontrolou státní ani vojenské instituce a i o zbytky institucí na jihu země ho připravují jeho jižanští „spojenci“, kteří v oblasti přebírají státní moc.        

Faktem je, že Hádí byl klíčovým hostem víkendového summitu Ligy arabských států (LAS) v egyptském Šarm al Šajchu. Bez ohledu na to, že v lednu na post prezidenta sám rezignoval a týden je fakticky na útěku ze své vlastní země, si v očích „mezinárodního společenství“ paradoxně uchoval legitimitu nejvyššího představitele Jemenu. Zatímco například ukrajinský Viktor Janukovyč podle „světa“ o funkci přišel ve chvíli, kdy uprchl z Kyjeva, šéf OSN Pan Ki-mun schválil zákonnost saúdské agrese proti Jemenu argumentem, že se koná na žádost mezinárodně uznávaného jemenského prezidenta.

Jinak se summit Saúdy ovládané LAS nesl spíše ve znamení velkých slov než činů. Hádí, který se vždy opíral o Saúdy a nyní u nich našel i azyl, obvinil hnutí Húthíů, že není ničím víc než „loutkou Íránu“ a vyzval ho ke kapitulaci, Rijád zase s poukazem na ruské angažmá v Sýrii ostře odmítl Vladimira Putina, který v poselství summitu vzkázal, že aktuální vnější agrese do Jemenu je nepřijatelná (a připomněl místo toho arabských lídrům „zapomenutou“ kauzu Palestiny). Pak se přítomné hlavy arabských států slavnostně shodly na podpoře saúdské agresi v Jemenu a na vytvoření sjednocené arabské armády, která by se soustředila výlučně na „íránskou hrozbu“, ale žádný zázrak panarabismu se nekoná, neb zůstává jen u velkých slov – nepanuje totiž shoda, kdo by velel, kdo by vše platil a tak vůbec, což ve finále vedlo ke konsenzu, že pro členy LAS je vstup do sjednocené arabské armády dobrovolný. Kdo tedy nakonec vstoupí? Třeba Omán, člen GCC, se neúčastní ani nynější saúdské agrese s tím, že dává přednost humanitární pomoci Jemencům postiženým v aktuálních bojích.

Pak už ze summitu zaznívala jen protichůdná prohlášení o možném zahájení či nezahájení pozemní operace proti Jemenu, posléze se tvrdilo, že převážně saúdské nálety na Jemen mohou trvat i půl roku, konečná formulace ale žádné časové lhůty neuvádí a mluví raději o boji až do „konečného vítězství“, které prý nastane ve chvíli, kdy Húthíové, kteří se mohou opřít o šíity tvořící až 47 procent obyvatel Jemenu, budou vytlačeni ze všech nynějších oblastí, složí zbraně a prchající prezident Hádí znovu usedne do svého jemenského křesla. Bez legitimity, kdovíjaké lokální podpory, ale „náš“.