Duterte, který do funkce nastoupil 30. června, s sebou na čtyřdenní návštěvu čínské metropole vzal nebývale početnou delegaci a ve Washingtonu jen posílil obavy, že Obamova politika „pivotu“ do jihovýchodní Asie a Tichomoří už nikdy nenabere takový směr, jaký byl v plánu. Už opřed odletem Duterte opětovně zdůraznil, že namísto vojenské spolupráce s USA upřednostní sbližování s Čínou a Ruskem, ale v samotném Pekingu svou rétoriku ještě přitvrdil: „Na tomto místě oznamuji svou separaci od Spojených států… Jak vojenskou, možná ne sociální, ale ekonomickou určitě. Amerika prohrála,“ prohlásil. A aby toho nebylo málo, tak dodal, že nejspíš ještě zajede do Ruska za Putinem, protože se „přidává k (čínskému) ideologickému proudu… Teď jsme tři proti světu. Čína, Filipíny a Rusko. Jinak to nejde.“

Zatímco ministerstvo zahraničí USA reagovalo jen přiznáním, že je vývojem „zaskočeno“ a bude po Filipínách „žádat vysvětlení“, Peking Filipínám nabídl 9 miliard dolarů na rozvoj infrastrukturních neb dopravních projektů a na rehabilitační projekty související s bojem proti drogám. A k tomu se začalo spekulovat, že by Čína mohla Filipínám nabídnout i část surovinově bohatého šelfu v Jihočínském moři, který si bez ohledu na verdikty mezinárodních soudů v roce 2012 zabrala pro sebe. Sám Duterte přitom potvrdil, že z hlediska Manily rozhodnutí soudů už beztak nehrají žádnou důležitou roli, čímž se očividně snaží odbourat co nejvíce překážek ve vzájemných vztazích, položit základ vzájemně výhodné spolupráci a dosáhnout „win-win“ stavu.

Duterte přitom svůj antiamerikanismus opírá o dějiny Filipín, které byly v posledních sta letech faktickou americkou kolonií, nicméně na druhou stranu platí, že tři čtvrtiny obyvatel tohoto souostroví upřednostňují právě Spojené státy, zatímco příklon k Číně by vyhovoval jen asi pětině z nich. A nespokojenost novou orientací zaznívá i z Duterteho nejbližších kruhů: „Nemusíte opouštět staré přátele, na které bylo spolehnutí, jen proto, že chcete dostat pár nových věcí,“ nechal se slyšet prezidentův spojenec, senátor Richard Gordon.

Velká slova, menší činy

Duterte nastavil sázky skutečně vysoko a Spojené státy nemají mnoho možností, jak smysluplně reagovat. Washington se například pokoušel kritizovat Duterteho za jeho protidrogové „eskadry smrti“, které pozabíjely už přes tři tisíce dealerů a narkomanů, ale Obama pak jen uslyšel, že je „zkurvysyn“, který má „jít do pekla“. „Vypadá to, že nemá smysl cokoli říkat, protože jakmile něco řeknete, hned vás zaplaví spoustou urážek,“ cituje Reuter´s amerického politologa Murraye Hieberta. „Mám za to, že z hlediska USA není moc přínosné, když ho budou pořád kritizovat.“ A k tomu prý ve Washingtonu převládá pocit, že se Duterte ve skutečnosti jen snaží postavit USA proti Číně (a schovat se přitom za záda Pekingu)… Washington tak nyní podle všeho sází na to, že bez ohledu na očividnou Duterteho domácí podporu, filipínské veřejné mínění ve finále samo svého prezidenta donutí ke změně trendu a vše se nakonec „samo“ vrátí do původních kolejí. Tomu by ostatně napovídal i pokus filipínského ministra zahraničí zmírnit napětí konstatováním, že obchodní vztahy s USA zachovány zůstanou, protože by to „nebylo v nejlepším zájmu“ země, jak ostatně po návratu do Manily přiznal i sám Duterte.