Něco se děje. Po osmnácti letech. Konečně. Ale co?

Po teroristických útocích z 11. září Washington obvinil Al Kajdu, z níž část tehdy působila v Afghánistánu. Dnes je sice už známo, že zodpovědnost za tehdejší útoky nesli do značné míry Saúdové, ale prezident George W. Bush s nimi úzce obchodně spolupracoval, a tak byla „saúdská stopa“ na celých 15 let utajena a pachatelé se místo ní začali hledat v Kábulu. Tehdy v něm vládl Tálibán, který Spojeným státům nabídl, že lídra Al Kajdy Usámu bin Ládina vydá do některé islámské země, aby mohl být souzen podle islámského práva. USA by ale odmítly i mnohem méně bizarní nabídku, protože byly rozhodnuté celou afghánskou vládu svrhnout.   

Tálibán tehdy s podporou pákistánské tajné služby ještě válčil se Severní aliancí, jíž na podporu dorazily americké speciální oddíly, s nimi hromady peněz k uplácení místních sil a nad nimi vzápětí i bombardéry B52. Probombardovali si cestu do Kábulu, oddíly tálibů se rozpustily, mnozí z nich odešli do Pákistánu, a „rozplynula“ se i Al Kajda.

Následovala „mezinárodní“ konference v německém Bonnu, na níž si afghánští kmenoví vůdci neprosadili obnovení někdejšího království, a místo něho byli donuceni přijmout „západní formu demokracie“. Do nové vlády vyfutrované americkými a obecně západními miliardami byli dosazeni vůdci Severní aliance, z nichž mnozí nebyli ničím jiným než masovými vrahy, přidalo se i několik afghánských exulantů. Všem šlo hlavně o americké peníze, skutečně vládnout – natož se starat o národ – chtěl málokdo. 

Pokračující americké vojenské útoky prokládané masakrováním svateb, mučením a unášením lidí podezřelých z kontaktů s Al Kajdou a podobné postupy následně dokázaly jen to, že si „pochodeň demokracie“ Afghánce znepřátelila. Tálibán, čtyři roky po svém svržení, znovu ožil a v mnoha oblastech země měl okamžitě významnou podporu naštvaných místních obyvatel.