Výslovné uznání zvláštního statutu Donbasu je hlavní „senzací“ nové „reformované“ ukrajinské ústavy. Konkrétně návrh dokumentu mluví o tom, že „mimořádnost provádění místní samosprávy v jednotlivých územněsprávních jednotkách Doněckých a Lučanských oblastí se určuje zákonem o zvláštním řádu místní samosprávy“. Tímto krokem se kyjevský prezident Petro Porošenko přiblížil k tomu, aby se zákon o zvláštním statutu Donbasu stal ústavním – jeho návrh počítá s formálním návratem „lidových republik“ do Ukrajiny, za což jim Kyjev výměnou slibuje rozpočtovou podporu, možnost samotného jmenování soudců a prokurátorů a vytvoření vlastní „lidové milice“. K tomu všemu by mělo dojít okamžitě poté, co budou na územích Donbasu provedeny místní volby, a to „podle ukrajinských zákonů“.

Není bez zajímavosti, že členové ústavní komise dostali návrh textu k posouzení 17. června, přičemž lhůta k připomínkování uplynula už o dva dny později. Právě 19. června totiž už zasedala unijní Benátská komise, která je nyní „potěšena“, že Porošenko akceptoval její připomínky – a zřekl se původně zamýšleného – a ostře kritizovaného -- rozšíření svých pravomocí při manipulaci s orgány místní správy a odvolávání gubernátorů, kteří jsou v novém znění ústavy nazýváni „zplnomocnění představitelé státu v regionu“, byť v médiích se už vžil pojem „prefekt“.

Podle Porošenka je hlavním cílem ústavních změn vytvoření „silného státu prostřednictvím blahobytných a silných společenství“, nicméně například ukrajinský politolog Kosť Bondarenko má jiný názor: „Porošenko se poddal tlaku Západu, na němž závisí finanční pomoc.“ Faktem je, že Západ na Kyjev v uplynulých týdnech tlačil, aby konečně začal plnit Minsk 2, a Benátská komise požaduje, aby byla nová – a fakticky už na Západě posvěcená -- ústava v parlamentu schválena co nejdříve, nicméně tady nastává problém. V prvním čtení sice může návrh ústavy projít už příští týden, kdy je pro ni třeba získat 226 hlasů, ve druhém čtení už ale bude zapotřebí 300 hlasů, a to se zdá být aktuálně nereálným. „Máme mnoho lobbyistů, kteří chtějí, aby konflikt na Donbasu pokračoval,“ konstatuje Bondarenko. Pro oněch 300 hlasů se Porošenko bude muset dohodnout s Opozičním blokem, tedy vesměs bývalými poslanci Janukovyčovy Strany regionů, a dalšími skupinami, což ultranacionalisté ze „strany války“ podle všeho využijí k obviněním z vlastizrady. Radikální strana Oleha Ljaška, která je členem vládnoucí koalice, už oznámila, že ústavu nepodpoří „za žádných okolností“: „Je to zrada všech, kdo zahynuli za Ukrajinu!“ vysvětlil její poslanec Ihor Mosyjčuk. „Ten zvláštní statut se přijímá pro dobro teroristů.“  

Porošenko má ale na své straně Západ, který se podle všeho – při pohledu na problémy, které se na Evropu valí ze všech stran -- rozhodl, že je na čase začít „zbavovat“ se alespoň problémů uměle vyvolaných. A k nim ukrajinská krize rozhodně patří. Porošenko přitom využívá situace a hodlá se rychle zbavit svých soupeřů ve vládě – padnout by měli například gruzínský legionář Alexandr Kvitašvili, který „rozvrátil“ resort zdravotnictví, ale i nebezpeční protivníci typu ministra vnitra Arsena Avakova nebo ministra obrany Stěpana Poltoraka. Napětí v mocenských patrech Kyjeva se dá nejspíš krájet, neboť se v konflikt proměnila i poslanecká diskuse o povinných registračních pokladnách pro podnikatele, a tak se vzápětí před parlamentem „pro jistotu“ objevily obrněné vozy. Prezident si je přitom jistý svou pozicí, velebí Ukrajince coby „unikátně politický národ“, který je s to neustále provádět revoluce, a už zahovořil o druhém mandátu v čele státu…

Bez lesku