HDP v mezičtvrtletním vyjádření roste nepřetržitě již téměř pět let, a v loňském roce jeho růst dokonce výrazně zrychlil. I když na začátku letošního roku ekonomika eurozóny mírně zpomalila, předstihové ukazatele se stále pohybují bezpečně v pásmu expanze a nad svými průměrnými hodnotami. V souladu s tímto příznivým vývojem poklesla nezaměstnanost v eurozóně pod předkrizovou úroveň a v dubnu letošního roku dosáhla 8,5 %. Na základě ekonomické teorie vycházející z tzv. Phillipsovy křivky[1], která popisuje negativní vztah mezi mírou nezaměstnanosti a dynamikou mezd, by v těchto podmínkách mělo docházet k silnému růstu mezd.

Z tohoto pohledu je překvapivé, že nominální růst mezd od roku 2013 v eurozóně překročil 2% úroveň pouze výjimečně (Graf 1). Ke znatelnému zrychlení mzdového vývoje nedošlo ani po roce 2014, kdy se ekonomika zemí platících eurem přesunula z fáze mírného oživení do fáze expanze. Po určitých náznacích, že se dynamika mezd začala v první polovině 2017 zvyšovat, došlo ve druhé polovině roku naopak k jejímu snížení. Růst mezd ve veřejném sektoru přitom mírně zaostával za růstem v soukromém sektoru (o 0,4 procentního bodu), což souviselo s úspornými opatřeními vládního sektoru v některých zemích eurozóny.

Premiantem může být jenom někdo

Vývoj mezd napříč členskými státy eurozóny je navíc značně různorodý. V prvním čtvrtletí roku 2018 rostly nominální mzdy nejrychleji v pobaltských zemích a na Slovensku (Graf 2). V Portugalsku naopak hodinové mzdy poklesly, a to jak v nominálním, tak v reálném vyjádření (tj. po očistění o růst spotřebitelských cen). Reálně mzdy poklesly také v Itálii, zatímco ve Francii reálné mzdy zhruba stagnovaly. V eurozóně jako celku dosáhl růst nominálních mezd v prvním čtvrtletí 1,8 %, přičemž po započtení inflace mzdy vzrostly jen nepatrně. Pouze mírně vyšším tempem než v celé eurozóně rostly mzdy také v Německu, tedy v zemi významné pro zahraniční obchod ČR.