Lze dávat pojmům nové, lepší obsahy? A lze naopak zprznit krásný jazyk, vzletné ideje, věrnou symboliku či přesnou liturgii obsahy temnými a falešnými? Otázky zdánlivě kavárenské, důsledky jejich odpovědí však zásadní.

Když jsem před lety konvertoval k (radikálně-protestantskému) křesťanství, nevědomky jsem přijal vzorce chování pro taková společenství charakteristické. Jedním z oněch vzorců byl i protestantský názor, že sofistikovaná katolická liturgie zamlžuje (už z definice) přechod od starozákonního symbolismu k novozákonní podstatě. Jinak řečeno, zastírá cestu od forem k obsahům, od stínů ke skutečnosti. Pročež jsem povšechně inklinoval k závěru, že katolicismus je ideově defektní, tudíž z principu podezřelý: katolík asi nemůže porozumět Božím tajemstvím, nemůže nalézat cestu z vnitřní deprivace, není s to zakoušet lásku k bližnímu tolik, co protestant. Nemá smysl to rozvádět do jednotlivostí: celou historií církve se vinou jako červená nit spory o přesnost učení.

Nejde samozřejmě jen o církev. Politické ideologie se vymezují jedna proti druhé, diskuse slušných lidí bývají někdy nesmyslně divoké, mnozí lidé dobré vůle se vymezují jeden proti druhému. A pravda je přitom tam někde venku, řečeno s klasikem.