Série demonstrací v Praze (a občas i v jiných městech ČR), která je navenek zaštítěná poměrně neprůhlednou platformou Milion chvilek pro demokracii, není spontánním projevem všelidového hnutí ani záležitostí posledních dní iniciovanou jmenováním Marie Benešové do funkce ministryně spravedlnosti.

Cílem je zásadní změna režimu

Jde o dlouhodobější fenomén, o nástroj části politické opozice, který má za cíl přeformátování mocenských poměrů v zemi za situace, kdy standardní volební a parlamentní formy boje nepřinášejí úspěch. Nejde o nic nelegálního a nelegitimního, jen je třeba nelhat, odkrýt karty a neschovávat se za umělce, studenty a občanskou společnost. Navíc je třeba dodat následující: organizátorům těchto demonstrací, jak ostatně vyplývá i z jejich občasných proklamací, nejde pouze o personální měny ve vládě anebo o změnu politického složení vlády jako takové. Jde jim spíše (a více) o změnu režimu, kdy cílovým stavem má být tzv. liberální demokracie. Když se oprostíme od povrchových charakteristik tohoto konceptu z úst jeho protagonistů a propagátorů a budeme sledovat jejich skutečné politické záměry a cíle včetně představ o mocenskopolitickém uspořádání poměrů, jde – v případě liberální demokracie – zjednodušeně řečeno o nastolení takového politického systému, ve kterém se zásadní politická rozhodnutí (včetně personálií) přijímají na jiném základě než je vůle většiny volič (či volitelů).

Daj-li mi medaili

Současná politická opozice sahá k těmto instrumentům opakovaně. Z poslední doby vzpomeňme na shromáždění na protest proti neudělení státního vyznamenání strýci Daniela Hermana či na pravidelné antibabišovské čtvrtky na Václavském náměstí. Našli bychom i další příklady. Lze říci, že jde o pokusy o nátlakovou mobilizaci části veřejnosti, která by dodala váhu a sílu současným opozičním politickým snahám, které jsou vzhledem k parlamentní aritmetice jinak zatím odsouzeny k nezdaru. Pořadatelé také zcela jistě kalkulují s určitým étosem Listopadu 1989, kdy masová pouliční shromáždění vedla nakonec až ke změně režimu. Koneckonců, i někteří protagonisté jsou stejní jako tehdy. Ovšem v zásadních záležitostech se všechny ostatní parametry situace liší. Především je třeba uvést, jak již bylo ostatně naznačeno výše, že se nejedná o přirozené hnutí odporu zdola typu „bottom-up“, které je projevem společné vůle, sociálních a politických zájmů a jasně definovaných cílů. Jde mnohem spíše o aktivitu typu „top-down“, tj. o politickou akci organizovanou shora, včetně jejího logistického plánování a finančního zajištění, které se mnohem více podobá například hudebnímu festivalu než lidové revoluci.