Série demonstrací v Praze (a občas i v jiných městech ČR), která je navenek zaštítěná poměrně neprůhlednou platformou Milion chvilek pro demokracii, není spontánním projevem všelidového hnutí ani záležitostí posledních dní iniciovanou jmenováním Marie Benešové do funkce ministryně spravedlnosti.
Cílem je zásadní změna režimu
Jde o dlouhodobější fenomén, o nástroj části politické opozice, který má za cíl přeformátování mocenských poměrů v zemi za situace, kdy standardní volební a parlamentní formy boje nepřinášejí úspěch. Nejde o nic nelegálního a nelegitimního, jen je třeba nelhat, odkrýt karty a neschovávat se za umělce, studenty a občanskou společnost. Navíc je třeba dodat následující: organizátorům těchto demonstrací, jak ostatně vyplývá i z jejich občasných proklamací, nejde pouze o personální měny ve vládě anebo o změnu politického složení vlády jako takové. Jde jim spíše (a více) o změnu režimu, kdy cílovým stavem má být tzv. liberální demokracie. Když se oprostíme od povrchových charakteristik tohoto konceptu z úst jeho protagonistů a propagátorů a budeme sledovat jejich skutečné politické záměry a cíle včetně představ o mocenskopolitickém uspořádání poměrů, jde – v případě liberální demokracie – zjednodušeně řečeno o nastolení takového politického systému, ve kterém se zásadní politická rozhodnutí (včetně personálií) přijímají na jiném základě než je vůle většiny volič (či volitelů).
Daj-li mi medaili
Současná politická opozice sahá k těmto instrumentům opakovaně. Z poslední doby vzpomeňme na shromáždění na protest proti neudělení státního vyznamenání strýci Daniela Hermana či na pravidelné antibabišovské čtvrtky na Václavském náměstí. Našli bychom i další příklady. Lze říci, že jde o pokusy o nátlakovou mobilizaci části veřejnosti, která by dodala váhu a sílu současným opozičním politickým snahám, které jsou vzhledem k parlamentní aritmetice jinak zatím odsouzeny k nezdaru. Pořadatelé také zcela jistě kalkulují s určitým étosem Listopadu 1989, kdy masová pouliční shromáždění vedla nakonec až ke změně režimu. Koneckonců, i někteří protagonisté jsou stejní jako tehdy. Ovšem v zásadních záležitostech se všechny ostatní parametry situace liší. Především je třeba uvést, jak již bylo ostatně naznačeno výše, že se nejedná o přirozené hnutí odporu zdola typu „bottom-up“, které je projevem společné vůle, sociálních a politických zájmů a jasně definovaných cílů. Jde mnohem spíše o aktivitu typu „top-down“, tj. o politickou akci organizovanou shora, včetně jejího logistického plánování a finančního zajištění, které se mnohem více podobá například hudebnímu festivalu než lidové revoluci.
Ve stínu televizní krize žijeme pořád
V tomto směru můžeme vzpomenout i na historicky obdobné akce, jako byla například „Děkujeme, odejděte“ z roku 1999. Ta byla (ve finále neúspěšnou) snahou porazit tehdejší alianci ČSSD a ODS, tzv. opoziční smlouvu, a odebrat ji legitimní, na volebním základě vzniklou politickou moc. Mělo se tak stát na ulicích a náměstích. Podobným příkladem je tzv. televizní krize z přelomu let 2000 až 2001, jež byla (bohužel) částečně úspěšná a která byla zároveň precedentní rehabilitací tolerance nezákonnosti a zřejmě největší porážkou svobody a demokracie po Listopadu 1989. Od té doby je zpravodajství České televize stranou politického boje, nikoli veřejnoprávní službou.
Jak zahnat velkoměstskou nudu
Zatímco tzv. sametová revoluce a jiné úspěšné nenásilně politické převraty či svržení vlády reprezentovaly protestní hnutí na celostátním teritoriálním základě, kdy šlo o hnutí průřezové všemi sociodemografickými kategoriemi a politickými afiliacemi (včetně statisíců komunistů), tak dnešní iniciativa okolo Milionu chvilek demokracie je spíše (velko)městskou záležitostí. Důležité je zdůraznit, že je politicky (a volebně) spojena pouze s určitou částí opozičních stran, což způsobuje, že svých proklamovaných politických cílů – z pouhé logiky věci – nemůže standardními metodami nikdy dosáhnout.
Chtějí-li uhrát více než remízu…
Nesmíme však zapomenout ani na mezinárodní dimenzi těchto akcí. Například dnes má na Václavském náměstí vystoupit Juraj Šeliga, jeden z představitelů iniciativy „Za slušné Slovensko“a spoluorganizátor loňských protivládních demonstraci na Slovensku po vraždě novináře Kuciaka a jeho snoubenky. K tomu je třeba podotknout, že ani určité shodné rysy s podobnými akcemi, které se konaly koncem loňského roku v Budapešti, nemusí být náhodné. Politický prostor této akce, včetně možností a limitů jejích „manažerů“, je tedy celkem jasně vymezen. Řečeno sportovní terminologií nemohou chvilkaři uhrát více než remízu, nemají sílu změnit status quo. Mohou se ovšem – i proto – pokusit o vybičování emocí na maximum a o aplikaci mimopolitických prostředků boje nebo jejich použití vyvolat a legitimizovat, což jsme minulý týden mohli v praxi vidět na dvojím fyzickém napadení Ladislava Jakla. Tudy ovšem vede cesta do politických pekel. Zvítězí rozum a odpovědnost?
(autorem článku je ekonom a politolog Tomáš Doležal)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
