Důvodem je, jak říkají, "právo veřejnosti na informace".

To, že mají zvláštní postavení má svůj důvod. Veřejnost má právo na informace, právo vědět. Ale to právo má veřejnost. Novináři nejsou nějakou kastou Bohem obdařenou zvláštními právy, která stojí nad zákonem a nad "pouhými lidmi".

Ta privilegia mají jako prostředníci, jako ti, skrze které své právo na informace uplatňuje veřejnost, celá společnost. Podobně jako jsou zastupitele a poslanci prostředníky, skrze které uplatňuje společnost právo na svobodné rozhodování, jsou novináři těmi, skrze které uplatňuje své právo na informace.

Novináři křičí, jakmile jsou jejich výsady a jejich metody kritizovány. Dělají to, z čeho jsou ochotni obviňovat politiky, podnikatele a dokonce i každého, kdo je z čehokoliv obviněn - často jen novináři. Chtějí, aby jejich práva (která často ani nejsou práva daná zákonem, jsou jen úzusem danými výsadami) byla respektována všemi a vždy. Sami ale práva těch, o kterých píší nerespektují. Mají proto i zvláštní terminologii. Politik například nemá podle nich právo na soukromí, žije v jakémsi akvariu, do kterého lze svobodně nahlížet. Nevím kdo to vymyslel, ústava nic podobného neříká. Tím že kdokoliv vstoupí do veřejného prostoru (který sám nemá pevně definované hranice) dává sice veřejnosti právo na určité osobní informace - ale i to právo by mělo mít svá pravidla a své limity. Ať už se jedná jeho soukromí, o jeho rodinu, o jeho nejintimnější a nejprivátnější věci a vztahy. A hlavně - když už se do toho akvaria někdo dívá a popisuje co se v něm odehrává, nesmí za žádných okolností lhát o tom co vidí, zkreslovat co vidí, vymýšlet si, nebo zatajovat co vidí, ale co se mu nehodí. Něco takového už není přípustné ani pro novináře a hlavně ne pro novináře.