Za svůj blahobyt je primárně odpovědný každý z nás. Rolí státu je, aby svým občanům nekladl do cesty umělé a zbytečné překážky a aby nedovolil porušování pravidel daných ústavou a zákony.
Být pravicově orientovaný ale neznamená být asociální.
Nevěřím v teorii „sociálního státu“. Zatím mi nikdo nevysvětlil, co to znamená. Vím jen jak se sociální stát projevuje – rovnost je nahrazena rovnostářstvím, solidarita už není produktem mezilidských vztahů a sociálního cítění , ale státem dirigovaného přerozdělování, regulací, povinných odvodů a nepřehledných sociálních dávek a dotací. Skutečná solidarita, projev ochoty těch úspěšnějších pomoci méně šťastným členům společnosti, je nahrazen institucionálním a chladným přístupem předimenzovaného státního aparátu. Empatie a altruismus už nejsou positivními hodnotami. Nahrazuje je stát a jeho úřední postupy a předpisy. S individuální solidaritou stát příliš nepočítá a přistupuje k ní velmi nevraživě, komplikuje totiž výkon jeho „sociální politiky“ a narušuje jeho „sociální programy“. Povšimněme si nářku nad škrty v sociálních programech – není o tom, že potřební dostanou méně. Je o tom, že organizace které stát dotuje, nebudou mít dostatek fondů na svůj provoz.
Není to tak dávno, co stát „ušetřil“ na pomoci rodinám, které se starají o zdravotně postiženého člena. Ušetřil zkrácením příspěvku na péči o zdravotně postižené, ve většině případů na zhruba dva tisíce korun, a příkazem použít příspěvek výhradně pro péči objednanou od organizací dotovaných Ministerstvem práce a sociálních věcí. Ministerstvo projevilo obavy, že rodina si příspěvky „zlepšuje svou životní úroveň“. Pomiňme. že účelem každého sociálního programu by mělo být zlepšení životní úrovně potřebných a jejich rodin. V tomto případě se jednalo o částečnou náhradu příjmů rodin, jejichž příjem je negativně ovlivněn tím, že o postiženého pečují. Pečují o něj dvacet čtyři hodin denně, často i za cenu nemalých finančních nákladů a toho, že některý člen rodiny může výdělečně pracovat jen na částečný úvazek, nebo musí zůstat doma. Stát chce, aby tyto rodiny využívaly služeb organizací, většinou nevládních a „neziskových“, které sociální služby poskytují profesionálně a které jsou částí systému státní sociální péče. Pokud se podíváme na jejich ceníky služeb, zjistíme, že částka dvou tisíc korun stačí maximálně na jeden či dva dny „profesionální péče“ měsíčně. Výsledkem je buď citelný pokles životní úrovně dané rodiny, nebo v nejhorších případech odkázání péče o postižené do ústavní péče. Ta pak stojí stát nejméně třicet tisíc měsíčně. Životní úroveň rodin pečujících o zdravotně postižené se ale „neoprávněně nezvýšila“, stát „ušteřil“ a ohrožené nevládní a neziskové organizace byly zachráněny.
Současný systém státem placeného školství je velmi asociální. Nic není zdarma, a zdarma není ani vzdělání. Nevím, jak mohou levicové strany vydávat systém, ve kterém nekvalifikovaný dělník, či uklizečka, ze svých daní přispívá na studia budoucímu právníkovi, který, potom co „zdarma“ vystuduje, bude mít příjmy které jsou mnohdy mnohonásobkem příjmů jeho nedobrovolných sponsorů za něco „sociálního“. Podle mého je systém nestydatě asociální.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz