"Sociální demokraté, jejich stoupenci i odpůrci, a vlastně celá naše politicky aktivní veřejnost, si v poslední době kladou otázku, po jakých cestách se Česká strana sociálně demokratická vydá v nastupujícím 21. století, jaké místo a poslání jí připadne v rámci českého státu i v krystalizující se euroatlantické konstelaci a jejích dalších globálních kontextech".

Tak začíná přehled historie strany Josefa Tomeše a Jiřího Malínského publikovaný na Webu ČSSD, a není to nová otázka, je to otázka kterou ČSSD nejenže nedokázala vyřešit, ale kterou si za celou dobu své obnovené existence nedokázala ani, kromě tohoto zahajovacího odstavce svých zkrácených dějin na stránkách svého servru, položit.

Media jsou zaplněna úvahami nad tím, zda se ČSSD podaří přežít poslední vládní krizi, zda se dokáže zbavit balvanu na svém krku, kterým se pro ní stal její prozatímní předseda, zda má čí nemá šanci udržet vládu do řádných voleb, dokonce i to, zda se jí podaří přežít jako politické straně na české politické scéně.

ČSSD musí sama pro sebe definovat svou úlohu. Bylo by dobře pro celou společnost, kdyby přijala tu, kterou jí přisoudila historie, a ve které zatím zklamala. Historickou rolí ČSSD bylo a zůstává stát se silnou demokratickou stranou, která na levé části politického spektra nahradí komunisty. Zatím se zdá, že opak je pravdou. V každých polistopadových volbách, s výjimkou období koaličních Klausových vlád, KSČM pomalu, ale jistě získávala další a další voliče.

Sama o sobě Sociální demokracie tvrdí, že je pokračovatelkou slavné tradice sociální demokracie v českých zemích: