Napadlo mne v této souvislosti několik myšlenek. Ta první byla soukromá o tom, že můj otec i maminka při třech dětech chodili do práce a znám mnoho rodin kde i při více dětech byl zachován archetyp rodiny, kde se na živobytí vydělává především prací a podpora společnosti a systému je jen doplňujícím faktorem.

V tomto ohledu mne napadla jiná myšlenka, a to, že se dlouhodobě v romské populaci vytváří naopak archetyp toho, že životní jistoty garantuje společnost a stát a žije se výhradně z dávek. Takováto forma života se pak v romské komunitě asi již předává z generace na generaci a oproti většinové komunitě se výjimkou stává pracující Rom, namísto nepracujícího. V rodině, kde nikdo nepracuje, pak nemůžete odkoukat a pochytit pracovní morálku, návyky a zkušenosti.

Má to nicméně také jiný pohled. Dnes je v dětských domovech velké množství romských dětí, více než jiných. Dnes, oproti minulosti, je také důvodem umístění dítěte do dětského domova na prvním místě ekonomický důvod, a tedy nemožnost se o děti postarat. V minulosti to bylo třeba domácí násilí. U nepracující romské komunity vzdání se dítěte tedy mnohdy jasně souvisí se způsobem života podmíněná sociální dávkou a ne odvedená práce. Bereme tedy děti od rodin, které nemají ekonomické zázemí a dáváme je do dětských domovů, popřípadě plánujeme široký systém jak je umístit do systému pěstounské péče. Tyto systémy nás v důsledku jako společnost stojí mnohonásobně víc, než finanční pomoc rodině.