Nikdy v novodobých dějinách a po druhé světové válce, nepočítáme-li právě Putinovo Rusko, nedošlo k explicitnímu zpochybnění parlamentní demokracie, jako v maďarském případě. Je to další z džinů vypuštěných z lahve, bereme-li ještě v potaz ruský přístup odmítání občanského principu ve prospěch etnického.

Tato politika, je něco, z čeho bychom my, další státy střední Evropy, měli mít opravdu strach. Orbánův přístup má totiž své zahraničně politické příčiny: jeho volání po zavedení „neliberálního“ systému, tedy systému přiznaně autoritativního souvisí se zahraničními reminiscencemi a aspiracemi Maďarska a dotýká se území ostatních s ním sousedících států.

Maďarsko se nikdy nesmířilo s výsledky mírové pařížské smlouvy (Trianonu) po skončení První světové války (1920), které mu nadiktovaly postoupit či uvolnit území Uherska o rozloze dvou třetin své uherské velikosti. Tuto smlouvu garantovaly USA, Francie, Británie a – Jugoslávie, Rumunsko a Československo. Za hranicemi Maďarska se náhle ocitl každý čtvrtý Maďar.

Viktor Orbán vnímá své působení v roli premiéra jakožto zlomové a historické. Jeho politika je dlouhodobá. Dříve, než přišel ruský prezident Putin s rozdáváním ruských pasů svým menšinám v okolních státech, nabídl Orbán všem Maďarům žijícím v zahraničí taktéž pasy. Nyní, u ukrajinské krize, jasně vidíme, co kdo sleduje vydáváním pasů „svým“ menšinám: jsou to budoucí „páté kolony“, které mají iredentistický cíl, a na jejichž „etnickou“ (a pasy dokazatelnou ) ochranu je povolán mateřský stát…