Tomáš Krystlík: Jak naši předci čelili událostem v srpnu před 80 lety

01.09.2018 17:03

Nikdo z českých historiků se ani slůvkem nezmiňuje, že rozsah meziválečného československého státu ve stávajících hranicích nebyl nijak zaručen ustanoveními mezinárodního práva. A to z následujících příčin.

Tomáš Krystlík: Jak naši předci čelili událostem v srpnu před 80 lety
Foto: Youtube.com
Popisek: Česko-německý spisovatel a žurnalista Tomáš Krystlík, autor množství článků a esejí, zaměřených na otázky československých dějin, česko-německých vztahů a vysídlení německého obyvatelstva ze Sudet po druhé světové válce

Ve Versailleské mírové smlouvě v článku 86 a v Saint-germainské v článku 57 se shodně praví: „Stát československý tím, že svoluje k jejich zařazení do smlouvy s Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými (Společnosti národů), přijímá ustanovení, která tyto mocnosti budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím.“ Tímto ustanovením bylo umožněno čelným mocnostem Společnosti národů zasahovat v daném smyslu do vnitřních poměrů v ČSR včetně secese území, protože pařížské mírové smlouvy (navíc ještě Trianonská) ve svých článcích též vymezovaly území československého státu. Tzv. čelnými mocnostmi ve Společnosti národů byly Francie, Velká Británie, Itálie a Japonsko, z nichž první tři byly z tohoto titulu iniciátoři a signatáři Mnichovské smlouvy (další čelnou velmocí byly původně i USA, které pařížské mírové smlouvy, tedy ani stanovy Společnosti národů, neratifikovaly). Po jejím uzavření dozíraly z titulu svého postavení též na průběh odstupování území, které týden předtím schválila ČSR (!) již 21. 9. 1938. Pro účely pozdější vídeňské arbitráže delegovaly ony čelné mocnosti Společnosti národů své pravomoce Itálii. K článku 86 Versailleské smlouvy se v této souvislosti zatím žádný český historik nevyjádřil. Ani se tomu nedivím, protože by to postavilo pohádky vydávané v Česku za historii zcela na hlavu.

V článku 19 prvního dílu Versailleské smlouvy (v části zabývající se stanovami Společnosti národů) se praví a v Saint-germainské a Trianonské mírové smlouvě se to opakuje: „Shromáždění (Společnosti národů) může čas od času vyzvati členy Společnosti (národů), aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohroziti světový mír.“ A právě zachování oněch částí mírových smluv, na jejichž základě vzniklo a existovalo Československo, v roce 1938 kvůli soužití národností v československém státě mír ohrožovalo – například květnovou mobilizací 1938 proti Německu, když Německo nemobilizovalo, přičemž mobilizace se pokládá od roku 1892 za nevypovězené vyhlášení války. Mnichovská dohoda a vídeňská arbitráž tedy naplnily smysl, i když ne doslovně literu článku 19 Versailleské smlouvy – zabránily válce. O tom čeští historici mlčí.

Pak stále platila bilaterální Rozhodčí smlouva mezi Československem a Německem (známější je jako arbitrážní smlouva) z roku 1925, podepsaná v Locarnu. Smlouva tvoří přílohu E Rýnského garančního paktu (Locarského paktu) a zavazovala oba státy v článku I takto: „Všechny spory mezi Československem a Německem, ať jsou jakékoli povahy, při nichž by strany byly ve sporu o nějaký právní nárok a které by nemohly být přátelsky rozřešeny obvyklou diplomatickou cestou, budou předloženy k rozsouzení buď rozhodčímu soudu, nebo Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti.“ Československo nikdy ustanovení arbitrážní smlouvy nevyužilo, ale když prezident a československá vláda podle britského a francouzského návrhu (nót) z 19. 9. 1938 zjistili, že ČSR má odstoupit Německu území, začali se vehementně dožadovat jednání podle ní s Německem. Ale ne, jak smlouva předepisovala, po německé vládě, nýbrž aby jim to britská a francouzská vláda zařídily. To skončilo 21. 9., kdy ČSR odsouhlasila odstoupení pohraničí Německu. Mnichovská konference nakonec jednala i v duchu této československo–německé bilaterální rozhodčí smlouvy. Někteří čeští historici sice přiznávají, že ČSR ve své odpovědi (v nótách) z 20. 9. plnění arbitrážní smlouvy požadovala, jenže již neuvádějí, že onu smlouvu s Německem a povinnosti z ní vyplývající do té doby bohorovně ignorovala.

Výše uvedená fakta vyplývající z mezinárodního práva musela být známa minimálně prezidentu E. Benešovi, ministerskému předsedovi M. Hodžovi, vyšším úředníkům ministerstva zahraničí a ministru zahraničí K. Kroftovi. Pokud byla známa i jiným politikům, tak všichni do jednoho dělali, jako kdyby o nich nic ani netušili. Tyto okolnosti je nutné si uvědomit, než se pohroužíme do událostí srpna a září 1938.

Na návrh Velké Británie přijíždí 3. 8. 1938 do ČSR mise mimořádného vyslance lorda Waltera Runcimana, bývalého britského ministra obchodu, která má na místě posoudit stav česko–německého soužití v jednom státě, přimět strany k dohodě nebo zpracovat návrh řešení. Beneš jej odmítá coby zprostředkovatele, označuje jej pouze za přátelského poradce [Schultze-Rhonhof 2008]. Runciman jako první věc po svém příjezdu donutil československou vládu, aby místo pokryteckých ústupků předložila československým Němcům vážný usmiřovací plán. Dosavadní ústupky (označované jako I. a II. plán) spočívající v obsazení státního aparátu podle národnostního klíče a z hospodářské pomoci cizojazyčným sídelním územím, byly nedostatečné a přišly značně pozdě, neboť československé vládnoucí politické strany se vždy, tj. od konce první světové války, domnívaly, že požadavkům menšin se ustupovat nemá a nesmí, protože jakékoli vstřícnější ústupky by údajně podryly jednotu státu. Protože československé politiky Beneš nikdy nevaroval, domnívali se, že v otázkách menšinové politiky jednají s podporou mezinárodního společenství, o změně názorů evropských mocností v otázce československých národnostních menšin nic nevěděli. Prostě Beneš jim to jednoduše zatajil [Zeman 2002]. Jen Hodžovi byla trvalá nestabilita československého státu od samotného jeho vzniku jasná, jenže systematicky desavuován vládnoucí klikou Hradu, nebyl s to své změny v soužití s menšinami v mnohonárodnostním státě, kterým bylo Československo, prosadit.

Navrhnout vstřícnější a konstruktivní návrh vůči menšinám, požadovaný Runcimanem, nebyli Češi vůbec připraveni. Zavládla málem panika, ale tehdejší Benešův tajemník Prokop Drtina sáhl pohotově po memorandu německých sociálních demokratů v ČSR DSAP Runcimanovi a v podstatě jejich požadavky opsal (poměrné zastoupení ve veřejné službě, novelizace jazykového zákona, miliardová půjčka pro oblasti postižené krizí, rovnoprávnost národností, vytvoření žup s rozsáhlými kompetencemi, z nichž alespoň tři župy měly být čistě německé). I tento návrh z 29. 8. 1938, historiky označovaný jako III. plán, shledala Runcimanova mise jako nedostatečný.

18. 8. se Henlein na schůzce s Runcimanem vyslovuje pro řešení ve formě autonomie v rámci ČSR. Po další schůzce s Henleinem 28. 8. Runciman usoudil, že k přijetí osmi karlovarských požadavků, formulovaných Sudetoněmeckou stranou v dubnu 1938, Beneše přiměje. Pro dohodnutí se s pražskou vládou dává Henleinovi a SdP lhůtu do 15. 9. Po tomto datu navrhne řešení sám. Implicitně to znamená, že i na této schůzce trval Henlein na autonomii v rámci ČSR, nepožadoval secesi. Následující den byl podle Helmutha Groscurtha o Runcimanově záměru zpraven Hitler, který prohlásil, že osm karlovarských požadavků nemůže být podkladem pro jednání, že požaduje jejich okamžité splnění coby podmínku pro jakékoliv další jednání. Hitler tím nepřímo vyzradil, že chce situaci eskalovat, protože vyžadoval něco časově nesplnitelného – přestavba československého státu podle karlovarských požadavků by si vyžádala minimálně půl roku [Groscurth].

31. 8. 1938 jednali zástupci generálního štábu maďarské armády v Berlíně, kde se konstatovalo následující: (1) Německo napadne ČSR mezi 15. 9. a 15. 10. 1938, (2) Maďarsko se k útoku připojí, (3) jeho přesný začátek závisí na tom, co Francie, Velká Británie a Malá dohoda mezitím podniknou, (4) válečným cílem Německa jsou Malé Karpaty. (5) Realizace operace je zajištěna zejména převahou německé Luftwaffe, která je podle německé výpovědi silnější než letectvo Francie, Velké Británie a Belgie dohromady. (6) Podle německého názoru Francie a Velká Británie nezasáhnou, Jugoslávie také ne. (7) O společných vojenských operacích nebylo jednáno. Šéf maďarského generálního štábu si během tohoto jednání vyžádal, aby německé letectvo vytvořilo záminku pro válku s Československem tím, že svrhne po zabrání prvních letišť v ČSR bomby československé výroby na maďarské území. Okamžik bombardování určí Maďarsko [Groscurth].

Britský vyslanec Basil Newton navštívil 31. 8. (podle jiných zdrojů až 2. 9.) Beneše, aby mu oznámil, že dojde-li k válce, bude Československo poraženo a rozbito (podle jiných zdrojů: „bude nevyhnutelně po dlouhou dobu okupováno Německem“) a že silně pochybuje, že po skončení nepřátelství bude země obnovena (podle jiných zdrojů: „ať bude výsledek války jakkoli příznivý, je více než pochybné, že by Československo bylo obnoveno ve stávajícím tvaru“) [Lukeš, Sládek].

Runciman učinil i krok, pro nějž chybí dodnes vysvětlení: poslal Henleina za Hitlerem, kteří se setkali ve dnech 1. a 2. 9. Po návratu podal Henlein zprávu členu Runcimanovy mise Frankovi Ashton-Gwatkinovi. Od něho se ví, že Henlein zpravil Hitlera o svém záměru, že bude nekompromisně trvat na splnění karlovarských požadavků, což mu Hitler schválil. Podle záznamů v Aktech k německé zahraniční politice (ADAP) neobdržel Henlein tehdy od Hitlera žádné určité směrnice nebo instrukce, což vypadá, že se Hitler v sudetoněmecké otázce vzdal politiky popuzování české strany [Akten zur deutschen auswärtigen Politik].

30. 8. přijal Beneš zástupce SdP Ernsta Kundta a Wilhelma Sebekovského a předal jim memorandum se svými návrhy s tím, že očekává odpověď do 2. 9. 1938. S obsahem memoranda, tzv. III. plánu, jak poznamenáno výše, nebyl Runciman spokojen. Beneš se tedy se zástupci SdP znova sešel v neděli, 4. 9. a požádal je, aby sepsali všechny požadavky své strany. Protože oba váhali a nechtěli se takto vázat, vyzval je, aby mu své podmínky nadiktovali. Zapsal je, podepsal a dokument jim předal [Sládek]. V české historiografii se traduje pověst, že jim podepsal čistý papír s tím, že si SdP může do něj vepsat, co chce. To ale patří do říše pohádek, protože by kdekdo mohl vytvořit z takové blanco stránky cokoliv, třeba dlužní úpis nebo prohlášení o abdikaci.

Hitler 3. 9. 1938 přikazuje Vrchnímu velitelství Wehrmachtu (Oberkommando der Wehrmacht, OKW), tedy generálu Wilhelmu Keitelovi a vrchnímu veliteli pozemních sil generálplukovníkovi Walteru von Brauchitsch, aby 28. 9. byla přemístěna vojska do výchozích bodů, ze kterých by nejvýše dvěma denními pochody vpochodovala do cílových pozic v Československu [Schultze-Rhonhof 2008].

Beneš na popud Runcimana převzal všech osm bodů z karlovarského programu SdP do tzv. IV. plánu, 4. 9. 1938 (podle jiných zdrojů 5. 9., doručen Sudetoněmecké straně byl 7. 9. 1938) a to s jedinou výhradou, že mezinárodní závazky ČSR zůstanou nedotčeny. Vyjednavač SdP Kundt a právní poradce SdP Kier doporučili Berlínu tento návrh pražské vlády plně akceptovat. I K. H. Frank se vyjádřil kladně. Podle svědectví se Henlein vrací z dalšího setkání s Hitlerem v Bayreuthu bezprostředně po sjezdu NSDAP (12. 9.) zdrcen, protože se mu ho nepodařilo odradit od zamýšleného vojenského řešení sudetoněmeckého problému, kdy by zcela určitě devastoval jako první Henleinovu vlast – Sudety. Hitler mu to zdůvodnil též tím, že „potřebuje ověřovací zkoušku pro své mladé branné síly“ – vojenská povinnost byla zavedena v Německu až v roce 1936 [Groscurth]. (Později, 3. 8. 1939 v Londýně, tvrdil Beneš Wenzelu Jakschovi, že čtvrtý plán nemínil vážně, že chtěl jen sudet-ským Němcům podsunout vinu na možné válce, demaskovat Henleina. Při tlaku Runcimana na přijetí karlovarských požadavků je Benešovo tvrzení nanejvýš nepravděpodobné, je to zřejmě pouze Benešova snaha ukázat své konání v lepším světle.)

České veřejné mínění, ukolébáno optimistickým tiskem, netušíc téměř nic o vývoji věcí, bylo pak zcela zaskočeno a konsternováno vládními návrhy obsaženými ve IV. plánu.

(Bude pokračováno dvěma pojednáními o dalších událostech.)

Tomáš Krystlík

Zdroje:

Schultze-Rhonhof, Gerd: Das tschechisch–deutsche Drama 1918–1939. Errichtung und Zusammenbruch eines Vielvölkerstaates als Vorspiel zum Zweiten Weltkrieg. Olzog, München 2008

Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002

Groscurth, Helmuth: Tagesbücher eines Abwehroffziers (1938–1940). Deutsche Verlags-Anstalt, Stuttgart 1970

Lukeš, Igor: Czechoslovakia between Stalin and Hitler. The Diplomacy of Edvard Beneš in the 1930s. Oxford University Press, London/New York 1996; česky: Československo mezi Stalinem a Hitlerem. Benešova cesta k Mnichovu. Prostor, Praha 1999

Sládek, Milan: Němci v Čechách. Německá menšina v českých zemích a Československu 1848–1946. Pragma, Praha 2002

Akten zur deutschen auswärtigen Politik. Serien C, D. Frankfurt a. M. /Baden–Baden, Keppler-Verlag 1956, 1957

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…