Ve Versailleské mírové smlouvě v článku 86 a v Saint-germainské v článku 57 se shodně praví: „Stát československý tím, že svoluje k jejich zařazení do smlouvy s Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými (Společnosti národů), přijímá ustanovení, která tyto mocnosti budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím.“ Tímto ustanovením bylo umožněno čelným mocnostem Společnosti národů zasahovat v daném smyslu do vnitřních poměrů v ČSR včetně secese území, protože pařížské mírové smlouvy (navíc ještě Trianonská) ve svých článcích též vymezovaly území československého státu. Tzv. čelnými mocnostmi ve Společnosti národů byly Francie, Velká Británie, Itálie a Japonsko, z nichž první tři byly z tohoto titulu iniciátoři a signatáři Mnichovské smlouvy (další čelnou velmocí byly původně i USA, které pařížské mírové smlouvy, tedy ani stanovy Společnosti národů, neratifikovaly). Po jejím uzavření dozíraly z titulu svého postavení též na průběh odstupování území, které týden předtím schválila ČSR (!) již 21. 9. 1938. Pro účely pozdější vídeňské arbitráže delegovaly ony čelné mocnosti Společnosti národů své pravomoce Itálii. K článku 86 Versailleské smlouvy se v této souvislosti zatím žádný český historik nevyjádřil. Ani se tomu nedivím, protože by to postavilo pohádky vydávané v Česku za historii zcela na hlavu.

V článku 19 prvního dílu Versailleské smlouvy (v části zabývající se stanovami Společnosti národů) se praví a v Saint-germainské a Trianonské mírové smlouvě se to opakuje: „Shromáždění (Společnosti národů) může čas od času vyzvati členy Společnosti (národů), aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohroziti světový mír.“ A právě zachování oněch částí mírových smluv, na jejichž základě vzniklo a existovalo Československo, v roce 1938 kvůli soužití národností v československém státě mír ohrožovalo – například květnovou mobilizací 1938 proti Německu, když Německo nemobilizovalo, přičemž mobilizace se pokládá od roku 1892 za nevypovězené vyhlášení války. Mnichovská dohoda a vídeňská arbitráž tedy naplnily smysl, i když ne doslovně literu článku 19 Versailleské smlouvy – zabránily válce. O tom čeští historici mlčí.

Pak stále platila bilaterální Rozhodčí smlouva mezi Československem a Německem (známější je jako arbitrážní smlouva) z roku 1925, podepsaná v Locarnu. Smlouva tvoří přílohu E Rýnského garančního paktu (Locarského paktu) a zavazovala oba státy v článku I takto: „Všechny spory mezi Československem a Německem, ať jsou jakékoli povahy, při nichž by strany byly ve sporu o nějaký právní nárok a které by nemohly být přátelsky rozřešeny obvyklou diplomatickou cestou, budou předloženy k rozsouzení buď rozhodčímu soudu, nebo Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti.“ Československo nikdy ustanovení arbitrážní smlouvy nevyužilo, ale když prezident a československá vláda podle britského a francouzského návrhu (nót) z 19. 9. 1938 zjistili, že ČSR má odstoupit Německu území, začali se vehementně dožadovat jednání podle ní s Německem. Ale ne, jak smlouva předepisovala, po německé vládě, nýbrž aby jim to britská a francouzská vláda zařídily. To skončilo 21. 9., kdy ČSR odsouhlasila odstoupení pohraničí Německu. Mnichovská konference nakonec jednala i v duchu této československo–německé bilaterální rozhodčí smlouvy. Někteří čeští historici sice přiznávají, že ČSR ve své odpovědi (v nótách) z 20. 9. plnění arbitrážní smlouvy požadovala, jenže již neuvádějí, že onu smlouvu s Německem a povinnosti z ní vyplývající do té doby bohorovně ignorovala.

Výše uvedená fakta vyplývající z mezinárodního práva musela být známa minimálně prezidentu E. Benešovi, ministerskému předsedovi M. Hodžovi, vyšším úředníkům ministerstva zahraničí a ministru zahraničí K. Kroftovi. Pokud byla známa i jiným politikům, tak všichni do jednoho dělali, jako kdyby o nich nic ani netušili. Tyto okolnosti je nutné si uvědomit, než se pohroužíme do událostí srpna a září 1938.

Na návrh Velké Británie přijíždí 3. 8. 1938 do ČSR mise mimořádného vyslance lorda Waltera Runcimana, bývalého britského ministra obchodu, která má na místě posoudit stav česko–německého soužití v jednom státě, přimět strany k dohodě nebo zpracovat návrh řešení. Beneš jej odmítá coby zprostředkovatele, označuje jej pouze za přátelského poradce [Schultze-Rhonhof 2008]. Runciman jako první věc po svém příjezdu donutil československou vládu, aby místo pokryteckých ústupků předložila československým Němcům vážný usmiřovací plán. Dosavadní ústupky (označované jako I. a II. plán) spočívající v obsazení státního aparátu podle národnostního klíče a z hospodářské pomoci cizojazyčným sídelním územím, byly nedostatečné a přišly značně pozdě, neboť československé vládnoucí politické strany se vždy, tj. od konce první světové války, domnívaly, že požadavkům menšin se ustupovat nemá a nesmí, protože jakékoli vstřícnější ústupky by údajně podryly jednotu státu. Protože československé politiky Beneš nikdy nevaroval, domnívali se, že v otázkách menšinové politiky jednají s podporou mezinárodního společenství, o změně názorů evropských mocností v otázce československých národnostních menšin nic nevěděli. Prostě Beneš jim to jednoduše zatajil [Zeman 2002]. Jen Hodžovi byla trvalá nestabilita československého státu od samotného jeho vzniku jasná, jenže systematicky desavuován vládnoucí klikou Hradu, nebyl s to své změny v soužití s menšinami v mnohonárodnostním státě, kterým bylo Československo, prosadit.