Není pravdou, že dnešní Ukrajině vládnou nebo tam mají podstatný vliv skupiny nacistické, fašistické, antisemitské. Po národně (nacionálně) socialistických skupinách není vidu slechu, taktéž ne po fašistických. První by museli vyvolávat, že socialismus lze doopravdy uskutečnit pouze v rámci jednoho národa, druzí by museli požadovat rozčlenění obyvatelstva do stavů třeba podle profese s tím, že nikoli jednotlivec, nýbrž ony velké skupiny-stavy jsou určující. Antisemité se mohou i dnes mezi Ukrajinci vyskytovat, ale když je ministerský předseda Arsenij Jaceňuk žid jako poleno nota bene z bukovinských Černovců, nebudou mít asi zaznamenání hodný vliv.

Velký problém mají Češi se Stepanem Banderou, ukrajinským nacionalistou, zavražděným sovětskou tajnou službou v roce 1959 v bavorském Mnichově. Většinou nikdo z nich neví, že německá moc Banderu týden po začátku války s SSSR internovala a držela prakticky až do konce druhé světové války v německém koncentračním táboře KZ Sachsenhausen. Bandera pak řídil Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA) usilující o nezávislost Ukrajiny. Její příslušníci se snažili přejít přes ČSR do americké okupační zóny Německa a Rakouska. Československá propaganda z nich udělala netvory, následkem toho vytvořila v myslích lidí představu, že ten, kdo má kladný vztah k Banderovi, je zavrženíhodný ukrajinský fašista.

Obyvatelstvo Ukrajiny netvořilo nikdy ukrajinský národ a nemělo společný jazyk, ba ani všichni nepřevzali spisovnou ukrajinštinu za vlastní. Demonstrujme na příkladu obyvatelstva Podkarpatské Rusi. Pět rusínských národnostních skupin (Lemkové, Bojkové, Huculové, Verchovinci, Doliňané) mluví, přimhouříme-li oko, třemi rusínskými jazyky. K tomu přistupují Maďaři, Rumuni, židé (většinou) s jidiš a spisovná ukrajinština. Navíc mají obyvatelé jednotlivých částí Ukrajiny odlišnou mentalitu vycházející z toho, ke kterému státnímu útvaru jejich území ještě začátkem 20. století patřilo: rakouskou, uherskou, ruskou. Vliv ruštiny je nezanedbatelný, zejména od Kyjeva na východ. Prezident Janukovyč neznal ani pořádně ukrajinsky a mnozí hovoří rusky i doma, aniž se cítí být Rusy. Anexe Krymu a boje na východě Ukrajiny přinesly i jednu značně pozitivní věc – vytvořil se politický ukrajinský národ bez ohledu na jazyk a zvyky. Sám od sebe. Poslední parlamentní volby to jen potvrdily.