Reportérka nejmenované stanice byla poté vyslána, aby urychleně zjistila, co se skrývá za opovrženíhodným rozhodnutím majitele fotbalového klubu Roudnice nad Labem, který se navzdory tlakům ze všech stran rozhodl nenechat jednoho z oněch dvanácti hříšníků mimo hru, ale jednoduše ho zařadit do nejbližší zápasové sestavy. Tedy mezi ostatní hráče, jejichž pověst, bezesporu čistá jako čerstvě napadlý sníh, by se tak mohla od dotyčného ošklivě zamazat.

Co však čert a možná ani ministr spravedlnosti nechtěli, dotazovaný funkcionář, ač měl mít podle médií standardně uznávaných zvyklostí nejméně kilogram másla na hlavě, se drze vytasil s naprosto nečekanou otázkou: „Paní redaktorko, víte, co je to presumpce neviny?“

Trapnou chvilku ticha, jež poté následovala se sice ve střižně podařilo rutinně zlikvidovat, z dalšího průběhu interview už ovšem bylo nad slunce jasné, že paní redaktorce tento prazvláštní terminus technicus neříká ale zhola nic.

Konečně, žádný div. Vždyť česká média se této právní novince, známé teprve od středověku, vyhýbají s lehkostí vpravdě obdivuhodnou. A to například v kontrastu s jiným často vzývaným historickým pojmem, kterým je lékařská Hypokratova přísaha.

V praxi to pak bohužel vypadá tak, že stačí, když na někoho přesvědčivě ukážete prstem, a média ochotně přiklusají s veškerou výzbrojí, aby diváctvo a snad i sami sebe obdařili dalším hřejivým pocitem, že spravedlnost zase jednou zvítězila.