Západoukrajinský prezident Petro Porošenko si zaskočil v den státního svátku Ukrajiny na kobereček do Berlína. Pondělní jednání s kancléřkou Merkelovou a francouzským prezidentem Hollandem bylo podle pozorovatelů pro Porošenka hořkou pilulkou. Berlín s Paříží daly jasně najevo, že trvají na diplomatickém vyřešení ukrajinského konfliktu. A v současné dramatické situaci, v níž se Evropa rozpadá pod tlakem imigračních vln, si rozhodně nepřejí eskalaci na Donbasu a další vlny uprchlíků, tentokrát z východu.

Příměří? Kolikáté už?

Základem jednání se stala podle Merkelové podpora dohody z Minsku 2, kterou již Kyjev spolu s Američany dávno pohřbil. Za to si vysloužil od Berlína tvrdou kritiku a musel slíbit, že Minské dohody zůstanou základem mírového urovnání. Následně pak Porošenko před novináři poslušně zopakoval, že neexistuje žádná alternativa minských dohod a normandského formátu jednání, což znamená, že Německo si neumí představit řešení bez ruské účasti. A včera dokonce oznámil další příměří, které by mělo začít 1. září. Kolikáté to už bude?

Porošenko samozřejmě ví, že dodržování Minských dohod znamená faktické uznání samostatnosti Donbasu a postupné rozloučení se s východní Ukrajinou, neboť součástí dohod je také federalizace Ukrajiny. Proto se zuby nehty brání tomuto vývoji i když velkou roztržku s Berlínem také nechce riskovat. Není totiž vůbec jisté, zda by nedošlo k zastavení finančních injekcí, které jsou klíčové. Jednak země stojí před bankrotem a bez dalších půjček by následoval rychlý kolaps a následný pád junty, jednak musí mít čím krmit bezedné požadavky oligarchů, kteří ho jinak „odstřelí“. Kam se má přidat?

Kissinger: Jednejme s Ruskem

Podobné hlasy, které jsme slyšeli v Berlíně, totiž zaznívají i z realističtějších kruhů ve Velké Británii a v poslední době dokonce i ze Spojených států. Hlavní kandidát na předsedu britských labouristů Jeremy Corbyn prohlásil, že Západ se musí pokusit s Ruskem spolupracovat a ne snažit se ho zničit. K podobným závěrům došel podle agentury Blomberg také bývalý ministr zahraničních věcí a šedá eminence všech amerických vlád od dob Richarda Nixona Henry Kissinger, kterého Obama před časem pověřil jako hlavního stratéga a vyjednavače s ruskou stranou.  

V rozhovoru pro americký The National Interest Kissinger řekl, že Rusko nevyvolalo krizi na Ukrajině, reagovalo jen na zbrklý vývoj situace, který nastal, „v důsledku bezděčného chování Evropské unie“ a při absenci jakékoli seriózní diskuse mezi Ruskem a EU, přičemž v kritickém bodu se pasivně zachovaly i USA. Vztahy mezi Ukrajinou a Ruskem budou mít podle něho „v ruském myšlení vždy speciální povahu.“ V širším plánu a z dlouhodobých zájmů mezinárodního řádu je třeba začít Rusko brát podle Kissingera vážně jako velmoc, jejíž „obavy“ je nutné sladit se západními „nutnostmi“. Rozbití Ruska nemůže být podle něho cílem Západu, důležité je naopak Rusko integrovat a poučit se z uvolňování vztahů, k němuž došlo po konci studené války.