Úterní setkání tureckého prezidenta Recepa Erdogana s Vladimírem Putinem v Petrohradě je nutné chápat jako součást širší ruské strategie a pokračování procesu rozsáhlých geopolitických změn, k němuž již delší dobu dochází. Den před tímto významným setkáním proběhl třístranný summit v Baku, na kterém se sešli prezidenti Ázerbájdžánu, Ruska a Íránu. Vladimír Putin se při tom sešel na samostatná jednání s hostitelem Ilhamem Alijevem a íránským prezidentem Hasanem Rúháním.

Ankara otáčí kormidlo směrem k Rusku

Nejde o nic menšího než o nové rozdávání karet na Blízkém východě, včetně obnovení důležitých ekonomicko-strategických projektů, které navazují na nově vytvářené aliance, jejichž osou je spolupráce Ruska s Čínou. K velkému rozladění Washingtonu se karty rozdávají bez americké účasti.

Turecko pomalu opouští západní spojenectví, které se pro něj s přibývajícím časem stává stále méně komfortní. Je to pro Západ tím větší problém, že Ankaru posadil do první linie souboje s Ruskem, a Erdogan si uvědomil, že to není v jeho ani tureckém zájmu. Sice to trvalo, málem při tom přišel o krk, ale zdá se, že už jasně pochopil:

Zpackaný puč organizovaný ze Spojených států bude stát nyní naopak krk léta budovanou (a financovanou) americkou pátou kolonou v turecké armádě a mnoha dalších patrech celé společnosti. Lkaní Západu je sice pochopitelné, ale pozdní.

O Erdoganovi si jistě nelze dělat iluze, ale jeho lavírování mezi Západem a Ruskem má racionální základ. Jenže na "jemnůstky" zahraniční politiky ve Washingtonu neslyší a nikdy neslyšeli. Znají jen jedinou strategii: Nejde-li to silou, půjde to ještě větší silou. A spuštění mizerně připraveného puče zjevně způsobila panika. Vyvolalo ji sbližování Ankary s Moskvou, s nímž po sestřelení ruské stíhačky ("inspirované" a technicky pokryté Pentagonem) Západ nepočítal.