Nezdařený státní převrat v Turecku nastoluje řadu otázek. Především je důležité se ptát, kdo a proč uvedl do pohybu část turecké armády, která se pokusila svrhnout vládu. V Ankaře a Istanbulu se pučistům nejprve podařilo obsadit letiště, vládní budovy, mosty a média, ale po výzvě prezidenta Erdogana, aby se lidé vydali bránit do ulic legální vládu, se v ranních hodinách začala karta obracet a pučisté zvolna ztráceli kontrolu nad situací. Byla to tedy především aktivita lidí, kteří se postavili za ústavní vedení, co způsobilo zvrat.

Kdo stál v pozadí?

Pučisté se zjevně přepočítali v tom, že se na jejich stranu podaří přetáhnout část veřejnosti a jistě nepočítali ani s tím, že se proti nim postaví většina armády a tajných služeb. Ve chvíli, kdy se istanbulské hlavní náměstí Taxim zaplnilo Erdoganovými příznivci, kteří se poté probojovali do televize, odkud promluvil k národu jeden ze současných ministrů, bylo jasné, že pučistům dochází dech. Důležitým symbolickým momentem bylo také sestřelení pučistického vrtulníku přímo nad Istanbulem vojenskou stíhačkou F16. Demonstrovalo to, že nezanedbatelná část armády stojí za svým prezidentem a legálním vedením země.

Základní otázka i po odvráceném puči ale zůstává. Kdo za celou akcí stál a proč měla proběhnout právě teď? Chceme-li lépe pochopit pozadí celé události, musíme se vrátit do páteční třiadvacáté hodiny, kdy pučisté ovládli státní televizi a vše vypadalo, že v Turecku se k moci dostane „Mírová rada“ pod vedením vzbouřených generálů. Pokus o převrat byl řízen z anonymního příšeří a pod prohlášeními nebyl nikdo podepsán, ani se neobjevila žádná tvář, která by alespoň formálně převrat zaštítila. První deklarace spiklenců hovořila o tom, že převrat byl proveden kvůli autokratičnosti vlády a hrozbě terorismu, „aby byl zajištěn a obnoven ústavní pořádek, demokracie, lidská práva a svobody a aby byla v zemi zajištěna vláda práva, která obnoví řád, jenž byl narušen”.

NATO a „Mírová rada“ generálů

Za těmito frázemi stojí důležité ubezpečení, že se v žádném případě nemění zahraničně-politická orientace Turecka a jeho závazky vůči NATO a Evropské unii, ba přímo naopak. Jako by operace měla spíše vrátit Turecko k jeho „spojeneckým závazkům“, od nichž se v posledních dnech a týdnech začalo vzdalovat. Nevíme, co v této věci zaznělo na zasedání NATO před týdnem ve Varšavě, ale je jasné, že radikálně se měnící politický kurz Turecka šéfům Aliance radost nedělal.

Na konci června ruská média zveřejnila omluvný dopis prezidenta Erdogana prezidentu Putinovi, ve kterém se Turci omlouvají za sestřelení ruského letadla na podzim na turecko-syrské hranici. Hned druhý den po zveřejnění omluvy přišel atentát, který možná měl Erdoganovi připomenout, že pluje do nebezpečných vod. Sebevražedný útok na istanbulské letiště si vyžádal téměř 50 obětí a více než 150 zraněných. Vše provedlo dobře organizované vojenské komando. Cílem nebylo jenom zavraždit co nejvíce lidí, ale podle turecké rozvědky byla akce plánována po vzoru čečenských komand na zajmutí co nejvíce rukojmí (na letišti se v tu dobu nacházelo několik tisíc lidí), s cílem vyjednávat o politických požadavcích. Právě tento moment je v souvislosti s dalším vývojem velmi zajímavý.