V Neue Zürcher Zeitung čtu na mezipřistání v Curychu zajímavý text velmi promajdanského ukrajinského spisovatele – Rusa žijícího na východní Ukrajině. Jeho popis dnešního života na Ukrajině je poučný. I přes šílené nepřetržité televizní vysílání hrůz, které se v místech bojů na východní Ukrajině odehrávají, oficiálně žádná válka na Ukrajině není (podle Kyjeva jde pouze o protiteroristickou akci), a proto se prý Ukrajinci chovají, jako že opravdu není. V srpnu je čas dovolených a všichni jsou u moře – letos už ne na Krymu, ale někde kolem Oděsy nebo spíše na Jadranu. Jeho mobil je prý plný „selfies“ od přátel u moře. Současně mailuje do Luhanska svému příteli, zda by se nemohl podívat na druhou stranu města, kde bydlí rodiče jeho kolegyně, která od nich už přes dva týdny nemá žádnou zprávu. Mailem mu tento jeho přítel odpověděl, že sice má auto, ale nemá benzín, a že městská doprava neexistuje, takže se na druhou stranu města nemůže dostat. Schizofrenie celé situace je absurdní, ale o to smutnější.

V letadle nikdy nesleduji filmy, ale airshow, neboli trasu letu na obrazovce. Zeměpis mne vždy mimořádně zajímal. Je zajímavé sledovat, jak se švýcarské letadlo vyhýbá hranicím Ukrajiny – letí z Curychu přes Německo, ČR, Polsko a Bělorusko do Ruska, ale hranice Ukrajiny kopíruje a to velmi blízko. Přímý let do Hongkongu trvá z Curychu 12 hodin.

Anglický týdeník The Economist, který je v letadle k dispozici, má na titulní stránce krásnou koláž potápějící se lodičky (z papíru, ale se symboly EU), z níž do dálky hledí Merkelová a Hollande s italským premiérem Renzim a z níž kbelíkem vylévá vodu šéf Evropské centrální banky (také Ital) Draghi. Článek má nadpis „Opět pocit klesání“. Zdá se mi, že vlastní článek není třeba číst – v obrázku a nadpisu je obsaženo všechno.

První – neasijská – zpráva po příletu do Hongkongu je, že EU zvolila do svého čela místo velmi bezbarvého von Rompuye stejně bezbarvého Poláka Donalda Tuska (a že to David Cameron vítá!). V éře svého prezidentství jsem v Polsku sledoval zásadní názorový, ideový i morální střet Kaczyński-Tusk, a byl jsem plně na straně toho prvního. Můj poslední přímý konflikt s Tuskem byl v listopadu 2012 na summitu EU-Asie v laoském Vientiane. Ve svém projevu jsem tam řekl, že „euro-experiment“ (pokus vytvořit jeden měnu pro 17 ekonomicky velmi nesourodých a vzájemně solidaritu postrádajících zemí) selhal. Nikdo z předsedů vlád či prezidentů zemí, které používají euro, neprotestoval. Jedině Tusk, předseda vlády země, která euro nepoužívá, vystoupil s agresivní obhajobou eura a hlavně s půvabným výrokem, že to prý není žádný experiment. Už tehdy se tam chtěl mocným v Evropě zalíbit! To já odpouštět nemohu. (Nicméně, v Hongkongu toto jmenování žádnou velkou zprávou nebylo!)