Byla to nejdříve má návštěva ve funkci předsedy vlády u tehdejšího předsedy izraelské vlády Jicchaka Rabina, potom kratičká smutná cesta na událost tragickou – na pohřeb izraelským fanatickým atentátníkem zavražděného Rabina a do třetice návštěva prezidenta republiky u izraelského prezidenta Kacava.

Tentokráte to byla víceméně akademická návštěva Univerzity v Tel Avivu a formální přijetí členství v Akademické radě Institutu Borise Mintse, dva projevy, návštěva exprezidenta Šimona Perese a různé společenské akce.

Jsem členem Akademické rady tohoto institutu

Letěl jsem Lufthansou přes Mnichov. V letadle kdosi zkolaboval a k mému údivu ke mně přiběhla posádka s dotazem, jestli nejsem lékař. To se mi ještě nikdy nestalo. Nevím, co na to řeknou moji přátelé – lékaři. Málo jsem se toho od nich naučil.

Izrael znám velmi málo. Vcelku jsem tam nebyl více než 10 dní. Nemohu však neříci, že Izrael považuji za rozporuplnou zemi. Mám pochopení pro mimořádnou složitost existence této uměle vzniklé země v – ze všech stran ji obklopujícím – arabském světě, jsem si vědom zcela nepředstavitelného a ničím nevysvětlitelného a ničím neomluvitelného osudu Židů v období Hitlerem vyvolané II. světové války, musím ocenit úspěchy, které Izrael za už téměř sedm desetiletí své existence dosáhl, mám v Izraeli řadu přátel – a mohu mezi ně řadit i prezidenta Šimona Perese i bývalého guvernéra Izraelské centrální banky a dnešního předsedu Rady guvernérů telavivské univerzity Jacoba Frenkela, se kterými oběma se setkám.