Česká národní banka evidentně ztrácí půdu pod nohama, což naznačují i poněkud křečovité reakce části členů bankovní rady. Je zřejmé, že – jakkoli je předčasné to hodnotit – změna měnové politiky nevyvolala takové reakce v ekonomice, jaké ČNB očekávala, a stejně tak je zřejmé, že se tuto změnu politiky odborné i laické veřejnosti nepodařilo vysvětlit.

Samozřejmě nejde „jenom“ o to, jaký bude mix dopadů této změny na naše ekonomické subjekty v krátkém, středním a dlouhém období, i když je nepochybné, že tyto dopady určitě přijdou. A asi nebudou převážně pozitivní. Daleko podstatnější je to, a tom se v médiích zatím vůbec nediskutuje, jaké bude mít tento zásah ČNB dlouhodobé dopady na charakter (či podstatu) celého našeho ekonomického systému. A o to by nám mělo jít daleko více než o to, zda spotřebitelé během prvních deseti dnů zvýší či nezvýší své nákupy v maloobchodě.

Nedávno jsem v americkém čtvrtletníku Hoover Digest sledoval v podstatě koncepčně velmi podobnou diskusi. Měnová a fiskální politika v dnešní USA moc účinné nejsou. Přes bezprecedentní nárůst emise peněz americkou centrální bankou a přes téměř neskutečný nárůst rozpočtového deficitu probíhá v americké ekonomice jedno z nejslabších pokrizových oživení v historii. Jeden z autorů této diskuse říká větu, kterou bychom měli říkat i u nás, i když – při představě vlády, která u nás v nejbližší době vznikne – nevím, komu bychom ji měli říkat. Alespoň sami sobě. Ten argument zněl asi takto: „Už jsme vystříleli veškerou munici měnové a fiskální politiky, a proto nezbývá, než se vrátit k principům tržní ekonomiky.“