Projekt seskupení původně tří (když ještě existovalo Československo), později čtyř zemí, nebyl nápadem těchto zemí samotných. Přišel zvnějšku, z Evropské unie. Bylo by asi obtížné hledat odkaz na ten či onen dokument EU, ve kterém by něco takového bylo explicitně napsáno, ale byl to vedlejší produkt tehdejšího přístupu západní Evropy k Evropě střední a východní, blahosklonného (a pro nás urážlivého) pohledu „vyspělé“ Evropy na – v jejich očích – zaostalý subkontinent zemí, které předcházející čtyři desetiletí prožily v komunismu.

Západní Evropa se tvářila, že je ráda, že komunismus skončil a že se země střední a východní Evropy tohoto režimu zbavily. Dokonce věřím, že nám země Západu lepší život a úspěšný politický, ekonomický a sociální rozvoj přály. To je ale všechno. Mluvily o pomoci, ale žádnou neposkytovaly – i ve velmi obtížných okamžicích rozpadu východních trhů dále blokovaly náš přístup na trhy své. Jejich protekcionismus byl přímo pověstný. Budovaly si svůj integrační projekt jako klub vyvolených, do kterého nikdo jiný neměl mít přístup. O našem členství v EU se tehdy vůbec nemluvilo. Očekávala se dlouhá doba, než se tyto země, tedy my, na – v jejich očích přijatelnou – úroveň své vyspělosti dostanou. A právě proto vznikla myšlenka Visegrádu.

Mělo to být pro nás „učení se za pochodu“, měli jsme se učit integrovat se. Mělo nás to zaměstnat natolik, abychom se nepokoušeli stále silněji ťukat na dveře Evropské unie s žádostí o členství. Tomuto postavení žáků jsme se, alespoň někteří z nás, ze všech sil bránili. Ti druzí, kteří prázdnými a vznešenými slovy hovořili o visegrádské spolupráci, byli v západní Evropě samozřejmě velmi chváleni.