Bylo mnoho malověrných, kteří nevěřili Ficovi, resp. – možná přesněji – nevěřili Slovákům a síle jejich obavy z národního ohrožení. Ještě více bylo těch, kteří nechápali naši podporu tomuto jedinému autentickému slovenskému politikovi současnosti. Kteří nechápali, o co jde. Kteří se divili, že můžeme podporovat levičáka ze sociální demokracie. Kteří stále ještě netuší, že se dnešní spor nevede ve vyšlapaných kolejích minulosti. Kteří nechtějí slyšet, že ve skutečnosti jde o udržení vlastní kulturní identity – před masovou migrací a před rozpuštěním se jako ona pověstná kostka cukru (můj příměr z roku 1992) v evropském Eintopfu.

Tuto chybu Fico nedělal. Má možná jiný názor než já na míru zdanění, na sílu a význam průmyslové politiky státu (oproti spoléhání se na trh) nebo na regulaci velkých firem na malém slovenském trhu, ale ani to přesně nevím. Progresivní Slovensko – viz předcházející glosy tohoto týdne z pera Jiřího Weigla a Ivo Strejčka – si o standardních pravo-levých tématech nemyslí vůbec nic (stejně jako si o nich nic nemyslí naše antistrana STAN a její předseda, který se o víkendu vyznamenal výrokem, že na Slovensku nemysleli ti správní – jeho ideoví souputníci – na „periferii a na zklamané“). Tito čeští a slovenští pokrokáři mají v hlavách jen své pokrokářské ideje o manželství všech se všemi, o urychlení digitalizace a o potřebě zesílit kopírování životního stylu našich velkých vzorů v západní Evropě.