1. Ambiciózní název dnešního předvánočního setkání: Česko 25 let po revoluci – kde dnes jsme a co nás čeká, jsem si nevymyslel, pouze jsem ho přijal. Je to velké, asi až příliš velké téma. Proto k němu mohu nabídnout jen pár úvodních poznámek.

2. Poslední dva měsíce jsem doma i v cizině téměř každodenně mluvil a psal o našich právě uplynulých 25 letech a o tom je i moje knížka, kterou tu dnes máte k dispozici.[1] Snažil jsem se v ní, resp. prostřednictvím ní bojovat nejen s lidsky pochopitelným a snad i omluvitelným zapomínáním a ztrácením historického kontextu (což je pravděpodobně nevyhnutelné), ale i se záměrnými desinterpretacemi, které nutné určitě nejsou. Je až příliš zřejmé, že jsou součástí dnešních politických hrátek a že s minulostí mají jen málo společného.

Trvám na tom, že období uplynulých 25 let, zejména jeho počátek, bylo úspěchem a že to, co se u nás za tu dobu v pozitivním směru změnilo, je tak zřetelné a do očí bijící, že porovnávat dnešek s komunistickou minulostí nelze.

Srovnávejme proto srovnatelné, např. expektace, které jsme před 25 lety měli, s naší dnešní realitou. Předem říkám, že v této komparaci plusové znaménko hledám těžko. Realita je horší než mé tehdejší expektace. Nikoli v materiálním slova smyslu. Trh svou sílu předvedl. Nečekal jsem však takovou míru nového omezování naší svobody, takový příklon k levicovým a kolektivistickým ideologiím, takovou mediální manipulaci, takovou ztrátu naší suverenity a v jistém smyslu i takový pocit bezmoci.

3. Po čtyřiceti letech vlády jedné strany, což svobodu a demokracii vylučovalo, jsme rychle a úspěšně zavedli politický pluralismus parlamentního typu. Po většinu uplynulého období – přes všechny existující problémy a nezdary – fungoval, minimálně do smutného konce Topolánkovy vlády. Tento standardní politický systém měl vždy své nepřátele a byl po celé toto čtvrtstoletí ohrožován zejména mediokracií (u nás posilovanou historicky vzniklou enormní silou doktríny nepolitické politiky a tzv. občanské společnosti), ale v roce 2013, po předčasných parlamentních volbách, které přinesly vítězství nestandardních stran (vlastně nestran) a spolu s ním nástup již dávno latentně přítomné soudcokracie a spektakulární vzestup moci bezpečnostního aparátu, došlo ke kvalitativní změně. To vytvořilo úplně nový společenský pořádek, který jsme – alespoň mnozí z nás – nechtěli. Jeho pravděpodobné, ne-li nevyhnutelné důsledky asi nedomýšlejí ani ti, kteří jeho vznik přímo chtěli nebo jen umožnili.