Už více než dvě tisíciletí chápeme Vánoce jako svátky naděje. Narození dítěte je příslibem pro budoucnost. I ti, kteří do kostela běžně nechodí, jdou ve štědrovečerní noci na půlnoční, doma i v práci si pouští koledy, zapalují adventní svíčky, posílají vánoční a novoroční přání, a to i těm, na které si celý rok ani nevzpomenou. Na chvíli se zastavíme, přerušíme obvyklý spěch a shon, přemýšlíme – nad sebou i nad světem. Dáváme si hezká předsevzetí, bez ohledu na to, že víme, že na ně hned po Novém roce zapomeneme. Chvílí ztišení a zastavení Vánoce jsou. Alespoň pro většinu z nás. Vánoce si proto držme. Nenechme si je multikulturalisty a modernisty všeho druhu vzít.

Letošní Vánoce nám kazí řada věcí. Mnozí je umí i pojmenovat. Nadpis na titulní stránce jednoho našeho deníku říká: „Krizové linky teď řeší samotu, drahotu i válku“. Začnu tím posledním. Vánoce nám kazí válka na Ukrajině, utrpení obrovského množství lidí, ničení životů i materiálních hodnot. Kazí nám je i cynismus, a to nejen těch, kteří ji rozpoutali, ale i těch, kteří ji pro své zájmy nechávají dále běžet, či ji dokonce podporují a tím prodlužují.