Střední Evropu považuji za jednu ze svých identit. Jsem Pražák, Čech, určitě i Slovan, ale jsem i Středoevropan. Takto to opakovaně vysvětluji, když jsem tázán, jak silně se identifikuji s Evropou. Odpovídám, že se s ní identifikuji málo, že jsou mi daleko bližší ony čtyři, výše uvedené kolektivity. Města typu Krakov, Vratislav (ale pozor, nikoli Varšava), Drážďany, Mnichov, města rakouská i maďarská (a samozřejmě i slovenská), ale konec konců i Terst a Udine jsou mi blízká. Je to něco úplně jiného než Helsinky, Dublin, Lisabon či Bukurešť. Vždy jsem měl pocit, že si s lidmi žijícími v těchto místech střední Evropy rozumíme – kulturně, stylem života, architekturou, atd. Mrzelo mne, že toto „rozumění si“ nebylo po listopadu 1989 dotaženo do institucionální spolupráce.

Iluzorní pokusy počátku 90. let o seskupení typu Pentagonála nikam nevedly. Západní země střední Evropy nám tehdy daly jasně najevo, že se – přes všechnu kulantní rétoriku – s námi „bratřit“ nechtějí. Do dnešní doby přetrvávající účast Německa, Rakouska a Itálie na každoročním setkání prezidentů 18 zemí střední, východní a jižní Evropy, byla vždy jen formální. Prezidenti těchto tří zemí navíc většinou přijížděli jen na část tohoto specifického, pro mne vždy přínosného a obohacujícího summitu.

Důsledkem nepřijetí myšlenky střední Evropy byl vznik Visegrádské čtyřky. O její smysl, resp. o důvody jejího vzniku se dodnes vede spor. Idealisté (nebo snad naivisté) mluví o přirozeném, autentickém seskupení těchto čtyř středoevropských zemí, realisté mého typu vědí, že jsme k tomuto seskupení byli postrčeni západní Evropou. Ta nás nechtěla v EU a myslela si, že pro nás bude Visegrádská čtyřka jakýmsi tréninkovým prostorem, kde se budeme učit my, z komunismu poněkud retardovaní, jak mají země spolupracovat. Od počátku jsem to od nich chápal jako záměr oddálit naše přímé podílení se na vlastním evropském integračním procesu. Do stejného soudku patřily úvahy počátku 90. let o tom, že bychom si měli zkusit něco jako Středoevropskou Platební Unii a tam se postupně učit přibližovat se k měnové integraci. Tyto důvody vzniku visegrádské spolupráce jsem zásadně odmítal. Byl to pokus stále z nás dělat občany druhé evropské kategorie.

Určitý zárodek smysluplné spolupráce však v našem prostoru existoval. Měli jsme autentický zájem o spolupráci ekonomickou, zejména obchodní, a proto jsme s plným elánem spoluorganizovali vznik seskupení CEFTA, Středoevropské zóny volného obchodu. To také – až do dnešního dne – představovalo jediný vážný a reálně fungující projekt, který na území Visegrádské čtyřky vznikl. Všechno další je jenom prázdná rétorika a vznešené fráze politiků. Na tom jsem se nemohl podílet, a proto jsem se choval k Visegrádské čtyřce tak, jak jsem se k ní choval. Byla to nicméně dobrá příležitost k poznávání se (což není málo), byla to i příležitost k jistému dialogu (málokdy byl ale autentický) a byla to šance k hledání společných zájmů v rámci evropského integračního procesu.