Odstrašující potenciál

Aliance tedy musí vyslat dvojí vzkaz –  prvním je odradit případného agresora a druhým je ujištění východních členů Aliance o podpoře proti případné agresi ze strany Ruska. Na  posledním summitu ve Walesu (2014), členské státy odsouhlasily řadu opatření,  která mají umožnit posílení zastrašovacích a obranných schopností.

Jádrem těchto opatření je takzvaný Akční plán připravenosti, počítající mimo jiné s vytvořením sil tzv. velmi rychlé reakce (Very High Readiness Joint Task Force, dále jen VJTF). Je předpoklad, že tyto hrotové jednotky budou v roce 2016 plně integrovány do již existujících Sil rychlé reakce (NATO Response Force, dále NRF), které byly zformovány  v  roce  2003, a to tak, aby byly více agilní a rychleji rozmístitelné v zemích východní Evropy a schopné čelit rostoucím vojenským schopnostem Ruska.

Ačkoli představitelé členských států vychvalují VJTF, kritici projektu mají vážné pochybnosti. Podle nich je NATO velmi často lepší v ražení nových modních slov, než v implementaci konceptů, které se za nimi skrývají. Připomeňme například termín „Smart Defence” (chytrá obrana), který je používán v souvislosti se zlepšením obranné spolupráce s cílem ušetřit omezené zdroje, či termín „Komplexní přístup”, který znamená vojenskou a civilní spolupráci v oblasti krizového managementu.

VJTF vs. NRF

Kritici se ptají, proč by měl být tento koncept úspěšnější než NRF, které nebyly za dvanáct let své existence nikdy nasazeny. Další otázkou je také to, kde najít peníze na financování takto nákladné jednotky, když kvůli válce v Afghánistánu se armády členských států zdají být opotřebované a podfinancované.

Abychom byli spravedliví,  NRF nebyly nikdy zamýšleny jen jako jednotky schopné rychle zasáhnout. Hlavní vizí byla vojenská transformace poskytující členským státům model adaptace na požadavky bezpečnostního prostředí po jedenáctém září 2001. Dalším záměrem bylo jejich využití při krizovém managementu mimo hranice NATO.