Nejdůležitější funkcí ústavu je omezení moci panovníka. Nevládne král, ale zákon, jemuž je podřízen i samotný král. To byl sen liberálů. Ve staletém zápase mezi parlamentem a panovníkem se posléze role úplně proměnily. Dědičný panovník ztratil moc, která přešla na volený parlament. Ztratil výkonnou moc, ztratil moc subjektivně rozhodovat, ale získal velkou moc symbolickou. Podívejme se na britskou královnu. 

Po volbách přečte ve sněmovně řeč, kterou jí napíše vítězná parlamentní strana. Královna se tím nestává součástí stranické politiky, právě naopak. Tím, že svoje osobní preference nedává najevo, že pouze plní symbolickou roli, kterou jí tradice předepisuje, může být reprezentantem celku a požívat úcty občanů bez ohledu na jejich politické přesvědčení. Tak královna hojí rozštěpení, které ve společnosti vyvolává stranická politika, a umožňuje, aby se se státem, který královna reprezentuje, mohl identifikovat každý občan. 

Prezidenti v parlamentních republikách mívají obdobné postavení. Jsou neodpovědní, za jejich akty odpovídá vláda. To neznamená, že si mohou dělat, co chtějí, naopak, mají se chovat jako britská královna: stát v zákrytu za vládou a nedávat najevo svoje politické preference. Je proto zcela zpozdilé přemýšlet o tom, jaké kompetence v zahraniční politice má prezident. Nemá žádné. Jeho ústavní rolí je reprezentovat celek, jehož momentální politiku představuje stranicky složená vláda. Aby byl důvěryhodný jako reprezentant celku, neměli by občané jeho názory na politická témata, která společnost štěpí, vlastně znát.