Svatba je většinou obchodní transakce a muž za ženu musí její mateřské rodině zaplatit. Když už za ženu (jako muži) musíme zaplatit, tak chceme, aby byla „neporušená". Jen některým ženám – přispěvatelkám do LtN připomínám, že stejný požadavek měli naši dědečkové a pradědečkové. Dívka z tzv. „lepší rodiny" na schůzku s (rodinou předem schváleným) mládencem musela chodit zásadně v doprovodu gardedámy, která hlídala „dobrou pověst" své svěřenkyně. Připomínám i tradici uvádění debutantek do společnosti, kde byla představena vhodným ženichům. Ztráta „věnečku" byla tolerována jen u „nižších vrstev". Mimomanželské těhotenství dcer mělo zásadní dopad na pověst celé středostavovské rodiny, protože šlo o její selhání. Jistě se mohu mýlit, ale zrovna požadavek na panenství nevěsty s konkrétním náboženstvím až tak moc nesouvisí.

Má-li smysl proti něčemu rozhodně „třídně" bojovat, pak je to proti principu mužského poručnictví. V rámci islámských zvyklosti má manželskou smlouvou každá žena určeného poručníka, jímž je manžel nebo jiný mužský příbuzný (otec, bratr a nezřídka i syn), bez jehož souhlasu žena nemůže cestovat, pracovat, vdát se, rozvést se ani si otevřít bankovní konto. Tady bych viděl jádro pudla ponížení islámské ženy. Ovšem nutno podotknout, že i s tím musí nevěsta souhlasit formou podpisu manželské smlouvy.