Tato definice plně platí především na politiky ČSSD. Nejsou profesně příliš zdatní, takže díry v botě jménem kapitalismus se snaží vždy „tak nějak zazáplatovat“ - tu přidají 200 Kč důchodcům, nějakou tu nějakou stovku rozpustí do platů pracovníků státní správy, tu odpustí poplatky u lékaře či za recept, nebo nechají platit zaměstnavatele svým zaměstnancům za první tři nemocenské… Koho chce svým příštipkařením ČSSD oblafnout, je mi záhadou. Konec konců i někoho z vedení by mohlo a mělo napadnout, že přijde doba, kdy ty staré boty už opravit skutečně nepůjdou a bude třeba obstarat nové!! Ani levicová platforma „Doleva“, kterou v rámci ČSSD založili Jaroslav Foldyna, Jan Kavan a Lukáš Ulrych žádnou alternativu ke kapitalismu nenabízí (její „programové prohlášení“ a kritiku na něj najdete zde).

Škoda, protože právě tady se otevírá prostor pro novou levici, hledající odpověď na zásadní otázku, která tu po Karlu Marxovi zůstala nově nezodpovězená: „je skutečně komunismus onou další nevyhnutelnou vývojovou etapou lidstva“?

Zastánci kapitalismu na tuto otázku odpovídají jednoznačně negativně: komunismus je z jejich hlediska neuskutečnitelná fikce a utopie. Kapitalismus pro ně znamená - slovy Yoshihiro Francise Fukuyami - „konec světa“, protože je to systém, který zatím nejlépe funguje a je sám schopen řešit své vlastní rozpory. Je tedy kapitalismus ono pověstné „perpetum mobile“, který vždy své rozpory vyřeší, nebo patří na smetiště dějin, jak říkal Marx a i současní představitelé antikapitalistických hnutí a komunismus je onou nevyhnutelnou nutností?

Odpovíme-li na výše uvedenou kladně, okamžitě se před námi otevírá druhá: „lze komunismus postavit i na jiných základech, než na Marxovi a Leninovi“? Víme, že teorie marxismu – leninismu se v praxi neosvědčila, nebo jinak, neprošla úspěšnou „zkouškou života“ v žádné zemi, v níž byl socialismus nastolen.

Od dob Marxe a Lenina se kapitalismus výrazně změnil. Z prvotního „průmyslového“ se kapitalismus změnil na „finanční“. Proměnila se i povaha krizí kapitalismu. Zatímco v „průmyslovém“ kapitalismu šlo o krizi z nadvýroby zboží a služeb, v současné době jde o krizi z nadvýroby peněz, které vytvářejí bubliny, jež dříve či později „splasknou“. Změnila se i povaha „třídního boje“. Zatímco v „průmyslovém“ kapitalismu byl hlavní rozpor mezi zájmy kapitalistů a dělníků, dnes jde o rozpor mezi bohatými a chudými, nebo ještě jinak, mezi (bohatými) věřiteli a (chudými) dlužníky, přičemž dlužníky mohou být už i celé státy. 

Hybateli nového pořádku budou právě chudnoucí vrstvy obyvatelstva, které začnou - obdobně jako tomu bylo v Řecku - volit antikapitalistické strany. Jejich nesnadným úkolem bude vyzkoušet v praxi různé způsoby jak uspět. Historie ukázala, že nemá smysl vytvářet jakékoliv nové teorie komunismu (konec konců ani kapitalismus „od stolu“ nikdo nevymyslel!). Teorie se musí vytvořit teprve na základě poznatků z praxe. Je to stejné, jako když hledáme brod přes řeku, kterou neznáme. I poznatek, kudy cesta nevede je pozitivní. Třeba se budeme muset několikrát vracet, než ho najdeme, ale nakonec jej objevíme. Brod určitě nebude existovat jen jeden, takže si dovedu představit, že i komunismus nebude jen jeden, ale různorodý. Dokonce si dovedu představit i situaci, kdy některá města, obce, regiony a státy zůstanou na „kapitalistickém“ břehu, bude-li to jejich volba.