Přiznávám se, že jsem předpokládal, že i dnes, stejně jako tomu bylo za Kohla a Mitterranda, převáží ve vztahu k Řeku spíše aspekty geopolitické a Řecko se s EU domluví na nějakém oboustranně přijatelném kompromisu. Jen pro ty dříve narozené: na tehdejším Západě byly nejsilnějšími komunistickými stranami KS Řecka a KS Itálie. Navíc Řecko bylo základním stavebním kamenem jižního křídla NATO.
Mohu se opět mýlit, ale myslím si, že ani tentokrát nejde Německu ani tak o peníze (splacení řeckých dluhů, jak se o tom na veřejnosti často mluví), jako spíše o to, ukázat levicovým stranám, „zač je toho loket“, když začnou oponovat bohatému Německu, potažmo USA. Jinými slovy, Němci pojali vztah k Syrize jako formu „třídního boje“ a zároveň jako varování a výstrahu pro sílící Podemes a další levicové strany v EU. Syriza, už v jejich zastoupení, nemohla tento „boj“ odmítnout a tak situace dospěla do stádia hry zvaného „vabank“ (o všechno).
Syriza sází na řeckou národní hrdost
Sázka ze strany Německa spočívá na předpokladu, že většina Řeků bude chtít v EU zůstat a v následných řeckých volbách (po Tsiprasem prohraném referendu) bude Syriza na hlavu poražena. Volby vyhrají proevropské strany, které německé, potažmo eurounijní požadavky, bez reptání přijmou. Plán „B“ zřejmě počítá s tím, že pokud by se to nepodařilo, Německo „osladí“ pobyt Řecku v eurozóně (potažmo i v EU) tak, že raději samo odejde!

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV